The Heavenly Guardian

2. Nebeský strážce v zajetí

„Vítejte mezi námi, kapitáne Hitsugayao," uvítal ho Aizen podobně, jako Matsumoto. Toshiro se zmateně rozhlédl, jako by mu teprve teď docházelo, co se stalo na bitevním poli nad Karakurou. Při té představě vytřeštil oči, nasucho polkl a pohledem sjel k Aizenovi, který mu jen dával čas vše zpracovat. 
„Co-" vydechl, ale Aizen ho nenechal domluvit. 

„Cožpak nevíš, že mluvit bez vyzvání svého pána, se nesmí, Toshiro?" ptal se Aizen a záměrně zdůraznil svou pozici a pozici jejího kapitána, kterou dal najevo tím, že použil jeho křestní jméno, což se nikdo z řad shinigami, snad kromě některých, neodvážil, a k tomu přešel na tykání.

Toshiro vytřeštil oči ještě víc a zatřásl se. Kdo ví, jestli zimou z mokrého oblečení, nebo strachem z muže s kaštanovými vlasy. Najednou plně chápal situaci.

„Vypadá to, že jste zmateni," řekl Aizen a pomalu vstal. Gin ho otrocky následoval s rukama za zády. „Uvolím se tedy a vysvětlím vám, proč jsem vás sem nechal přivést."

„Přivést?!" vykřikl Toshiro prudce a napnul se jako struna, div se nepokusil vyběhnout ze zajetí espady. Věděl však, jak je na tom se silami a zraněními. „Zaútočit na nás v lidském světě v početní převaze a ohrozit vše, co chráníme, tomu ty říkáš přivést?!" křičel a Rangiku se ani nenamáhala ho uklidňovat, neboť kapitán právě vyjádřit přesně její vlastní myšlenky. 

„Naříkal jsem snad, že není slušné mluvit bez svolení?" povzdechl si Aizen a naoko si promasíroval spánky. „Být tebou, bývalý kapitáne, bych mlčel a poslouchal, co říkám, nebo ti můžu způsobit větší zranění, než je ubohá rána mečem."

Ale ani to kapitána nezastavilo, protože oheň v něm již hořel naplno jeho les při požáru a nešlo ho uhasit. Rangiku to znala, nikdy ho nedokázala zkrotit, ale tentokrát stačil její pohled do jeho smaragdových očí. Očí plných strachu a beznaděje, neboť oba věděli, že nemají šanci na útěk. 

Hitsugaya polkl a chvíli opětoval její pohled, načež jen sklopil hlavu a zaměřil svůj pohled raději na zem. 
„Tak je to správně," pochválil jeho chování Aizen, jako by oba byli jen psi. „Teď vám to mohu říct."
Rozešel se dolů ze schodů, pohled držel na Tohirově skloněné hlavě, pokryté sněhobílými vlasy. 

„Řekni mi, Toshiro," začal, když došel k němu a Rangiku přeběhl mráz po zádech z tušení, že se schyluje k něčemu velice špatnému, když ruka s prstenem vyrazila k hlavě jejího kapitána. Dotkla se jeho vlasů a pročísla mu krví slepené vlasy. „Slyšel si už někdy pověst o Strážci nebes?"

Kapitán ani nedutal, jen se lehce třásl, když ucítil tu ruku ve vlasech znovu. Byla tak nebezpečně blízko jeho krku, očí, blízko jemu. Rangiku zatajila dech. Co se to proboha dělo?
Sledovala Aizenův klidný a vyrovnaný pohled s kapkou úlisnosti a uspokojení, když viděl kapitána klečícího před ním. 

„Tak slyšel nebo ne?" Jeho hlas lehce ztvrdl a to donutilo kapitána desáté jednotky hrát jeho hru. Zakroutil lehce hlavou a Aizen se usmál a kývl hlavou.
„Moc lidí ji nezná, dočetl jsem se o ní v zakázaných spisech v Daireishokairō. Víš, o čem ta legenda je?"
Její kapitán, pro údiv Rangiku, opět zavrtěl hlavou. Věděla, že je zaujat a přešel na strategii získat co nejvíce informací.

„Samozřejmě, že ne. Ta legenda říká, že se každých sto tisíc let narodí někdo s obrovskou mocí. Mocí tak velkou, že pokud se mu zachce, může jediným ohnáním zničit Sereitei, ba i celý svět. Není to úchvatné?" ptal se a dmul hruď pýchou. A Rangiku už tušila, co se kolem ní děje. Aizen byl tak pohlcen nadšením, že ani nečekal na odpověď a sám pokračoval. 
„Ta legenda tvrdí, že moc se dá předat, ale nikoliv pokrevně. Stačí k tomu špetka lásky a moc může mít kohokoliv! Už tušíš?"