Chance/Change [Hanji x Petra CZ]

1. Hanji

„Ještě jednou Vám moc děkuji, doktorko. Nevím, co bych si bez Vás počala..." mluvila ještě jedna stará paní, než se za ní zavřely dveře od ordinace. Povzdechla jsem si, nadzvedla jsem si brýle a promnula jsem si oči.

S touto paní jsou v poslední době jen samé problémy. Její kocour byl nedávno nemocný, a tak se teď za mnou často zastaví, jestli mu náhodou opět něco není. Brzy bude mít nějakou soutěž krásy, kde bude obhajovat první cenu nebo něco podobného...

Nejde mi to, že bych nerada kontrolovala jejího mazlíčka, je to hodný a milý kocour, ale jakmile musím poslouchat, jak mele a mele o tom, kolik toho její skutečný kocour vyhrál a jak ti ostatní kocouři by neměli vůbec soutěžit, už mi to leze na nervy... Jako kdyby její kocour byl mnohem lepší než ti ostatní jenom kvůli tomu, že je čistokrevný.

„Tohle byl náš poslední pacient, nikoho jiného už na objednání nemáme," řekl mi můj milý blonďatý pomocník, kterému vykukovala ze dveří jeho hlava,

„Díky Armine, ale i přesto tu do konce uzavírací doby spolu s Moblitem zůstaneme, kdyby přiběhl nějaký akutní případ, však to sám znáš," odpověděla jsem mu s úsměvem a on přikývnul,

„Nemám tedy tady s vámi ještě zůstat?" zeptal se a já zavrtěla hlavou,

„Ne, zvládneme to sami. Nikoho tu dnes přes noc nenecháváme, takže po zavíračce budeme moct odejít domů," ujistila jsem ho, a šla jsem si sednout za svůj stůl,

„Dobrá... Tak se uvidíme zítra," řekl ještě, než jeho hlava ze dveří zmizela a já už jen po minutě slyšela cinknutí a zabouchnutí hlavních dveří...

Armin studoval na vysoké škole veterinu a chodil k nám získávat praktické zkušenosti pro své studium. Byl to takový mladý knihomol, často během prohlídky měl vytáhnutou knihu a snažil se to dělat přesně podle ní. Sice jsem mu říkala už několikrát, že ji nepotřebuje, že ho případně opravím, ale nikdy mě neposlechne.

Spolu se mnou a Arminem tu je ještě jeden veterinář, Moblit. Byl o něco starší než já, a byl to můj dobrý přítel. Pracujeme spolu už několik let, a zatím je to jediný člověk, který se mnou tak dlouho vydržel...

„Slečno Hanji?" ozval se hlas Moblita od dveří, a vešel ke mně do ordinace.

„Ano, Moblite?" zeptala jsem se ho, když přišel až ke mně a sednul si přede mě na židli,

„Opět tu byla paní McCaliotová?" zeptal se a já mu na to přikývla,

„Ano, a opět šlo o jejího Cukrouška a opět byl zcela v pořádku..." řekla jsem a opět jsem si nadzvedla své brýle a promnula jsem si oči.

„Ten její přednes jsem slyšel až do své ordinace... Myslíte si, že někdy přestane?"

„Obávám se, že ne...jako většina dalších lidí a politiků a Bůh ví, kdo ještě..." povzdechla jsem si a prohrábla jsem si vlasy...

„Myslíte si, že kdyby byli jejich mazlíčci jako oni, tak že by možná-"

„Tomu snad ani sám nevěříš, Moblite... Oni nejsou jako my, oni svůj názor nikdy nezmění..." řekla jsem slovo „nikdy" prudčeji, než jsem původně chtěla, a vztekle jsem u toho bouchla rukou do svého papíry zaplněného stolu...

Moblit mi na to neodpověděl, pochopil, že mám pravdu. Jen se sehnul a sebral ze země papíry, které jsem svojí ránou shodila, položil mi je pak zpátky na stůl a zamrmlal si pod vousy, že bych si tu měla opět uklidit... Sama to moc dobře vím, ale mě na stole pořádek nikdy moc dlouho nevydržel... Navíc, ten „nepořádek" mám jen na jednom stole, na druhém, kde mám počítač, až tolik papírů nemám...

Přestože byl Moblit starší, poslouchal mé rady a poznatky, a já na oplatku ty jeho...někdy... Moblit je spíše ten typ člověka, co se jeví jako milý mladý muž... Často si ho dobírám a ptám se ho na jeho milostný život, ale pořád mi odpovídá stejně...že to práce je stále jeho milostným životem... Trochu ho chápu, ale přijde mi to jako škoda, že je někdo jako Moblit je sám...

„Dneska tu nikoho nenecháváme přes noc, že?" zeptal se Moblit, aby přerušil to ticho, které mezi námi chvíli panovalo,

„Ano... Všechny, které jsme tu měli, si odnesly domů, nebo byli v pořádku natolik, aby odtud mohli odejít..." řekla jsem, a u toho jsem vytáhla jeden papír, abych se přesvědčila, že tu skutečně nikoho nenecháváme.

Při mém vytáhnutí papíru spadly opět další papíry na zem. Moblit si povzdechl, a vrátil mi je zpátky na stůl. Omluvně jsem se na něj usmála, a rychle jsem pohledem přelítla po papíře, kde jsem měla všechny, co jsme tu ještě včera nechávali, odškrtnuté, že si je někdo vyzvednul. Pak jsem si ta data ještě zkontrolovala s tím, co mám napsáno v počítači a naštěstí se to všechno shodovalo... Položila jsem tedy ten papír zpátky na stůl s počítačem, kde jsem tolik papírů neměla...

„Opravdu byste si mohla na těch stolech konečně uklidit... Co si o tomto bordelu asi myslí ti, co sem přijdou?" řekl Moblit a rukou se rozmáchl na mými stoly,

„Neboj, já si tu brzy uklidím..." snažila jsem se ho přesvědčit,

„To „brzy" pro vás znamená „za uherský rok"..." řekl mi a já se zasmála,

„Dobrá dobrá, dneska si tu uklidím..." řekla jsem mu a on na mě ukázal prstem,

„Myslím to vážně, pokud tu budete mít ten bordel ještě zítra, osobně budu nad vámi stát a dohlížet na to, abyste tu měla uklizeno," pohrozil mi a já věděla, že to myslí vážně...

Nevím, co s tím celým pořádkem stále měl... No a co, že mi ty papíry občas ze stolu spadnou... Já se v nich vyznám, vím, kde se jaký papír a dokument nachází, a to je snad nejdůležitější, ne?

„Vždyť ti říkám, že si tu dnes uklidím..." řekla jsem mu a on se na mě opět usmál,

„A když to doděláte, nechcete si někam vyrazit?" pokusil se mě pozvat, a já mu na jeho nabídku zavrtěla hlavou,

„Ne, Moblite. Děkuji ti za nabídku, ale hlásili v rádiu, že bude večer velká bouřka, a tak bych dnes raději šla hned domů, až to tu uklidím..." omluvila se mu a neušlo mi, že si trochu povzdech.

„A nemám tedy na Vás počkat, abych Vás aspoň domů doprovodil?" nabídnul mi, a já opět zavrtěla hlavou,

„Bude mi nějakou dobu trvat, než to tu uklidím a nechci tě zdržovat," odpověděla jsem mu a on na to přikývnul.

Ještě se se mnou rozloučil a odešel z mé ordinace. Povzdechla jsem si, a začala jsem ty hloupé papíry uklízet. Není to poprvé, co mě chtěl Moblit někam pozvat, ale zatím jsem ho pokaždé odmítla. Vím, je to ode mě kruté, ale stejně bych mu nakonec jen zlomila srdce, kdyby nakonec chtěl naše přátelství dostat na další metu... Ano, Moblit je milý, ale není to můj typ... Nejde o to, že není pěkný, on pěkný je...ale necítím mezi námi žádnou...jiskru...nebo jak tomu ostatní říkají...

Mé myšlenky přerušil hlasitý hrom a můj pohled se stočil k oknu. Venku bylo již černo, ve kterém se občas prohnaly rychlé a hlasité blesky. Myslela jsem si, že má pršet až později... Podívala jsem se proto na hodiny, a všimla jsem si, že můj úklid a rozjímání trvalo o hodinu déle, než jsem původně doufala.

Uklidila jsem proto rychle poslední dokumenty do zásuvky, vzala jsem si svoje věci a šla jsem ke dveřím, abych naši malou kliniku opustila. V této době lituju, že do práce nejezdím autem. Měla jsem sice s sebou deštník, ale nechtělo se mi ho moc vytahovat. Zavřela a zamknula jsem naši kliniku a vydala jsem se směrem do liduprázdné ulice...