Blanche moreau

"Sto procent!" Ozve se rána, v tubusu se zableskne oslnivá modrá a - vyhodí nám to pojistky. Zjistím, že mám zavřené oči, ta tmavě modrá záře byla příliš jasná. Když je ale otevřu a podívám se na podlahu vnitřku Transtravellu, dech se mi zastaví. Míč je pryč.

"Honem, honem, honem! Nahoďte někdo krucinál ty světla!" Ovšem. Stone. Vždycky byl trochu agresivní, ale myslelo mu to zatraceně dobře. Proto jsem mu udělil velení, když... Zacvakají zářivky a místnost je opět plně osvětlená. Laura ani na okamžik neztrácí hlavu. Duchapřítomně bere do ruky vysílačku; "Haló, Rawle?" Zaúpím. Rawl nepatří k těm nejbystřejším od nás, je to fajn kluk, ale... tak trochu ňouma. "Slyšíte mě?" Z Anglie se nejprve ozve jen šustění, pak se ovšem vynoří slova; "Ano, slyším." Čekáme, že bude pokračovat, když se tak však neděje, ujímá se slova znovu Laura. "Skvělé." Když ani teď Rawl nereaguje, protočí Laura očima a přehnaně se do vysílačky usměje. "To je výborné. Naprosto fantastické. My se opravdu slyšíme. Jak neskonale báječné! Tak toho laskavě využijte a podejte hlášení!" Místností projede němá vlna pobavení. S mojí sestřičkou si holt není radno zahrávat. "A-ano, ovšem," koktá Rawl, "tak tedy: hlásím, že fáze A, test 1..." odmlčí se pro dramatický efekt a já začínám vážně pochybovat, že se do našeho týmu dostal nezločinně, "proběhl úspěšně."

Místnost exploduje jásotem. Nahoře se rozletí dveře a dřív, než si stačím uvědomit, co se děje, Laura už je dole ze schodů a mačká mě v žebradrtícím objetí. "Dokázali jsme to," vzlykne mi do ucha. Přestanu se s ní točit a postavím ji zpět na zem. Má zarudlé oči. Brečela. Uvědomím si, že mám na tvářích také slané cestičky, ale usměji se a rozcuchám jí vlasy, "Ano, dokázali, teď ještě ale dalších 5 testů, než ho budou moci používat lidé. Nesmíme se ukvapit."
"Hele, nemám to být náhodou já, kdo si z nás dvou dává pozor?" ušklíbne se na mě a dá mi pěstí do ramene. "Hej, nech si to," vypláznu na ni jazyk, ale hned ho zase schovám, když k nám zamíří Davisová. "Dobrá práce," pochválí nás. Je to příjemná žena, moudrá, a to od nás není starší ani o deset let. Když jsme přišli na USTOP, byla něco jako naše starší sestra, ukázala nám, jak to tady funguje, co se kde nachází, jaké jsou naše možnosti ve vědeckém výzkumu a jak vypadá práce v reálu. Zkrátka nás zaučila.

Já se tehdy rozhodl začít svou cestu prošlapávat skrz džungli časoprostoru, sestra si vybrala kvantovou fyziku. Právě tady jsem se seznámil se Stonem, chlapíkem už v pokročilých středních letech, ale s hlavou rychlou jako fotony. Tomu člověku to neskutečně pálilo, a i když se nechal lehce vytočit (a to jsem ho potom radši nechtěl znát), přirostl mi k srdci. O to víc mě mrzelo, když se mi Laura svěřila, že 'toho člověka nemá ráda, nahání jí strach'. Stone nebyl zlý, jen byl trochu větší cholerik.

Přestal jsem nad tím přemýšlet a vrátil se do skutečnosti. Davisová se před námi stále usmívala, Laura mě držela kolem pasu a mluvila o mně: "...poslední dobou dělá pořád, že se někam zadívá a nereaguje, asi ho budu muset něčím vzít po hlavě!" Ke konci věty se na mě otočila a zvýšila hlas. "No jo, jsem tu, jsem tu!" Bránil jsem se. "No to je naprosto úžasné, ale mohl bys taky něco říct těm lidem, co s námi celou tu věčnost pracovali, co říkáš?" Usmála se na mě křivým úsměvem, jak to uměla jen ona, a já si uvědomil, že se před námi zformovala skupina lidí s dychtivými výrazy na tvářích. Zrovna jsem se jim chystal říct, že je to obrovský úspěch, že jsem na ně velice hrdý, ale že ty roky práce budou opravdu vydařené, až když doděláme zkušební testy, takže neusínejme na vavřínech, když tu-

"Hej! Země volá Jacka! Prober se sakra a pojď mi pomoct vymyslet, jak ven z téhle šlamastyky!" Trhnu sebou a uvědomím si, že jsem se zase ztratil ve vzpomínkách. Jako vždycky. Jenže přítomnost je teď. A je reálnější a strašidelnější než kdy dřív. Bohužel, nezdálo se mi to, jsme stále v lese. Když očima okolí probádám pozorněji, všimnu si, že kolem nás jsou hory. Nebo spíš kopce, zas až tak dramatické výšiny to nejsou. Nakonec se spokojím s výrazem 'vysočina'.