Blanche moreau

"Nerada to připomínám, ale říkala jsem, že je něco špatně!"
"No to se teda máš," sarkasticky se na ni ušklíbnu. "Jenže to nám teď úplně nepomůže, když..." nedokončím větu. Místo toho se začnu hrabat na nohy a rozhlížet po okolí. "Jacku?" Otočím se za svým jménem. "Kde to jsme?" Lauře je v hlase slyšet stejná nejistota, jakou teď cítím já. Nemám ponětí, kde můžeme být. Teoreticky bychom se měli nacházet někde poblíž Sheffieldu, ve Velké Británii. Ale když se podívám kolem sebe, je mi jasné, že se někde musela stát chyba; jsme v lese. V lese. Něco takového v dnešním světě už dávno není.

"Víš," začnu, ale musím si odkašlat, když se mi slova zadrhnou v krku. "Myslím, že správná otázka není kde, ale kdy."

Nemůžu se jí podívat do očí. Když jsem před pár lety na USTOPu přišel s návrhem na zkonstruování teleportu, s nadšením se se mnou do projektu pustila. Po nějaké době jsme disponovali silným vědeckým týmem, dostatkem materiálního zajištění i plánem, jak vše uvést do pohybu. A tak jsme začali, muži a ženy s nejbystřejšími mozky měsíce neúnavně pracovali na technologii, kterou náš moderní svět ještě neviděl. Mým ideálem bylo vyvinout přístroj, kterým by se dostal kdokoliv, odkudkoliv, kamkoliv. Byl jsem do toho zblázněný, tak moc, že jsem začal dělat zbrklé chyby.

Ona to samozřejmě čekala; už jako děti jsme v tomhle byli odlišní. Já byl chlapec, co říkal hop, ještě než přeskočil. Ona naopak dívka, co dvakrát měřila, než začala řezat.

Možná proto z nás byla tak dobrá pracovní dvojice: navzájem jsme se doplňovali. Takže když já jsem ze spěchu špatně vypočítal rovnici, byla tu ona, aby ji zkontrolovala, zjistila, že je v ní chyba, vynadala mi a předešla tak dalším odchylkám a nejasnostem, které by z té mojí jedné hrubky vyvstaly. Díky tomu jsme také s každým dnem byli blíž cíli. Jenže pak se to stalo. Naše máma vážně onemocněla. Skoro 3 týdny strávila v nemocnici v bolestech a halucinacích, ale já s Laurou jsme tam s ní celou dobu byli. Na pracovišti jsem na ten čas předal velení Stoneovi, což byl můj mnohaletý spolupracovník a kolega. Laura ho nikdy neměla ráda, přišel jí příliš výbušný. Radila mi, abych dal radši hlavní slovo Davisové, její dobré přítelkyni a schopné pracovnici. Já však odmítl.

Máma v osmnáctém dni nemoci zemřela. Byl to nejhorší den v mém životě.

Ale uvědomil jsem si, jak je život krátký, a s o to větším úsilím jsem se chtěl věnovat tvorbě Transtravellu. O několik desítek hodin tvrdé práce a prázdných šálku od černé kávy později byl náš malý zázrak skutečně hotový.

Teď už jen zbývalo jej otestovat. Nikdo z nás pochopitelně nebyl tak naivní, aby se hned po hlavě vrhl do demont-molekulárního cestování. Navíc byl tento projekt přísně tajný, aby se zamezilo případnému útoku na základnu.

Z těchto dvou důvodů jsme souřadnice cílového přemístění nastavili na široké prázdné prostranství mezi Manchesterem a Sheffieldem, a Transtravellem poslali nejprve plážový míč, aby se při případném střetu s někým na druhé straně nic nestalo.

Tehdy to byly ty největší nervy.

Měli jsme v Anglii několik lidí z našeho týmu, aby nám mohli hned po provedení testu říct, jestli vše proběhlo v pořádku (jestli se míč, nepropíchnutý, objevil na příslušném místě). "Výkon Transtravellu čtyřicet procent," hlásí mi Laura od ovládacího pultu. Nemůžu se dočkat. Máma chtěla, abych se nenechal pohltit smutkem, až nás opustí, ale místo toho pracoval na tomto přístroji. A já ji konečně budu moci učinit pyšnou na vlastního syna. Na vlastní děti... podívám se nahoru na Lauru a zahlásím: "Tady vše vypadá dobře, elektromagnetické hodnoty v normálu, zvláštní jevy nulové, rotace pět set třicet šest radiánů za sekundu," usměji se na ni přes sklo. "Dobrá, pokračuji, sedmdesát procent," s očekáváním se na mě podívá. Já se zaposlouchám do stále stejně pravidelného předení reaktoru a kývnu na ni. Potí se mi ruce. "To je devadesát pět procent," oznámí s lehce rozklepaným hlasem. Chtěl bych být tam nahoře u ní a držet ji za ruku. Nedává to na sobě znát, ale já vím, že je stejně rozrušená, jako jsem já. "Devadesát devět procent," hlásí. Celá místnost vědců zadrží dech. Podívám se na míč, vznášející se uprostřed jiskřící modré spirály. Trošku sebou cuká. "Pokračuj," přikážu polohlasem do vysílačky. Podívá se mi do očí, pak pohled odtrhne a přenese jej na řídící pult. S očekáváním očima vyhledám míč, zářící v modrém, kroutícím se světle uprostřed převážně skleněného válce.