Chci sbírat krásné dny a schovat si je pod polštář.
Jenže vždy přijde hořkost, když odhalím svou tvář.
Snažím se být víc sobecká a být chvíli šťastná.
Jenže, když jsem veselá, tebe zas zahalí proud teskna.
Za zvuků cvrčků sedávám na zdi ovčárny.
Na obzoru chrlí dým ideálů továrny.
Slunce se kloní k západu a nebe se červená.
Stojím na rozpadlé zdi a třesou se mi kolena.
Zavírám oči, když stydím se a říkám hlouposti.
A strach své něžné doteky odtáhne od kostí.
Pijeme spolu a zpíváme, hlavně falešně.
Hladíme bílé květy myslíme na třešně.
A v bzukotu komárů slyšíme moře, co v dálce burácí.
A ve vzduchu závan mořské soli, jenž se vytrácí.
Zjizvená čela a brnkání strun kytary.
A už vynáší nás na máry.
Tančíme po drolící se siluetě.
Zapalujeme znovu tu chatrč v jedné větě.
A je to krásné, je to teskné, je to k pláči.
A ty nevíš proč a tvé otázky to ze mě páčí.
Plete se mi jazyk, plete se mi mysl zapomenu na čas.
A v té drobné bublině nevnímám než nás.
Recitujeme básně a válíme se v trávě.
A já jsem tak šťastná, ač nechovám se správně.
A smějeme se, zmítáme se a balancujeme na kole.
A jsme to my, nejen loutky kráčící tak strnule.
Zbořené mosty pro povozy a řeky plné leknínů.
A suché stromy v dešti pro oprátky viníků.
Černé vrány krákají a už se stmívá.
A já vím ač nerada, že den jen líbezný nebývá.
Hvězdy malují své čakry na tabule věčnosti.
A má duše od těla se krátce odprostí.
A chci jen jeden. Jeden den, co není jako víno.
Co není krásný jen na chvilku a pak hořko, šedo, sivo.
Co pachuť v krku nevzbudí jen, co slunce usne.
Co jako jiskry v očích těch hnedle neuhasne.
Prosím žádné výčitky a bodnutí tvých chmur.
Nechci zase být obětí všech mých tajných stvůr.
Pak otevřeš mi dveře a mizíš do pokoje, kde pláčeš.
A já chci ti vyčíst to, že jediné mé světlo mi tak chvatně bereš.
Jenže ty pláčeš a rozedřené dlaně na zdi kreslí krvavé květy.
A já, já zase stojím mezi dvěma světy.
A chci ti pomoc a pomoct i sobě, ale ty si to nepřeješ.
A mám obavy, že brzy tu, hvězdo má poslední píseň zapěješ.
Já dobře vím, jak tě nenávidět.
Však mám tě tak ráda, přec musíš mi závidět.
Nemůžeš mi přát ten jeden dokonalý den?
Jen jedinkrát nechat mě utéci od tebe ven.
A ty chceš abych snad byla dokonalá já, jenže to neumím.
A říkáš „mlč" a pak ti zase vadí, že s tebou nemluvím!
Prostě nejsem ideální a pro tebe nikdy asi nebudu.
Ale odmítám čekat tu věčně jako u soudu.
Za co mě pořád soudíš, už nemůžu dělat víc.
Už nezvládnu ti věčně vycházet vstříc.
A jsem prý sobecká a já to vím.
Ale už jsem srovnaná teď s tím.
Ty plížím se chodbou a vidím ten ucházející balonek ve tvaru srdce.
Vím, že máš mě ráda, i když občas se mi věřit nechce.
Udělám pro tebe tolik, kolik je jen v mé moci.
Ale ne víc, to nemohu a ani nechci.
Promiň, ale to nemohu a ani nechci.
Do polštáře schovám si tu hořkosladkou vůni.
A všechna slova zlá utopím v té tůni.
A jsem zase hodná, chápavá pryč je ta rebelie.
Však vím, že bitva ta ve mně stále žije.
Obejmu tě, pláčeš mi do ramene.
A tvé slzy hasí ten žár, co ve mě plane.
Ozvěny krásy v uších zvoní, když zavalí mě starosti.
A strach, tak krátce nepoznán, zase dere se do kostí.
Chci sbírat krásné dny a schovat si je pod polštář.
Jenže vždy přijde hořkost, když odhalím svou tvář.
-------------------------------------------------------------------------
Užívejte přítomnosti, žijte teď, buďte chvilku sobci. Dívejte se kolem a dovolte si vidět všechnu tu krásu.
A.Č.D.
ESTÁS LEYENDO
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoesíaChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
