A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

SNĚHOVÍ ANDĚLÉ

Z nebe dnes padají andělé,
jeden přistál mi na čele.
Oděný do svatebního šatu,
ve vířivých tancích, v letu.

V tichu rušných ulic,
v tom půlnočním zvuku.
Dosedl mi Anděl na líc,
daroval mi moudrost věků.

Tisíce těch bílých Padlých,
tisíce padá jich na zem.
Někdo je zamění za sníh,
když v slzy rozplynou se rázem.

Tisíce bílých těl.
Zabíjíš je svým teplem.
Vím, to snad nikdo nechtěl.
Však právě proto, padli sem.

Zářivé hvězdy na černé louce.
A obloha růžová kouřem továren.
Jen stěží stačí plíce,
na rtech uvízl ti sen.

Takové teplé ticho krajiny,
objímá tě, kolébá jako dítě.
Stará se o nás jako o dcery a syny
a spřádá okolo ledové sítě.

První krok na sněhovém koberci,
krok vrávoravý jako mají opilci,
krok váhavý ničit tu krásu,
To anděl ti přistál na řasu.

Krásy ojíněných větví,
krásy plačícího města.
Až tě to roztrhne vedví,
když dál tě vede cesta.

Padám do sněhové peřiny,
zvadlá jako květy jiřiny.
Jako padlý anděl kreslím si křídla.
Pád do chladu, do ledového vřídla.

A je ve mě klid.
Nohám nechce se dál jít.
Ležím tu v kořenech břízy,
pod její kůrou, pod tepem mízy.

Její větve jsou jako vodopády,
Jako řeka spěchající k moři.
Řeka co skály láme i boří.
A myslím, že moře nalezla tady.

Rozlila se u mých nohou
a já se stala nehybnou sochou.
A z nebe dál padají andělé,
další políbil mě na čele.

Chlad mi trhá kosti,
chlad občas hladoví, trochu se postí
a teď, teď hoduje na mém těle,
Dělá to tiše, rozechvěle.

Řeže mě ostrými střepy ledu,
nemyslím, snad vstát svedu,
nemyslím, že někdy budu vůbec chtít,
když můžu tu v růžové noci bdít.

Pohřbívají mě sněhové vločky,
každá jiná, padají mi do očí,
Pohřbívají mě se smíchem i plačky.
Tancují, kolem se roztočí.

Přikrývají mě jako přikrývkou.
Ach, už necítím chlad.
Vím, že není se proč bát,
jsem sněhovou vločkou víc než dívkou.

Na chvilku spatřím ji v oku,
tu třpytivou krystalickou vílu.
Spatřím její křehkou sílu.
Zářivá hvězda na špičce smrku.

Líbají mě na nos, ústa, oči, tváře.
Noc krade si další list kalendáře.
A zabíjí mě tak něžně, z lásky.
Zahlazují závějemi v krajině vrásky.

Vlasy mé jsou jako rampouchy.
A dech mých úst vyvolává duchy.
A můj obličej je bílý sněhem.
Zakryl již tváře zarudlé během.

Už nebežím, já spím v kolébce.
Sním tu ledově krásně a měkce.
Těžknou mi víčka, rty modrají.
Břízy v nich kousek nebe poznají.

Spi vločko sněhová, spi sladce.
Spí vločka sněhová, působí křehce.
Nemůžu dýchat, slyším zvonky.
V teplých dlaních mám dvě tůňky.

Já nejsem já, já jsem sníh.
Já jsem třpytivý smích.
Jsem bříza bělokorá.
Jsem nebe se dotýkající hora.

Jsem píseň krajiny,
jsem pouhopouhý anděl.
Jsem vepsána ve stíny
a lístek břízy se zimomřivě chvěl.

A z mé krve by zde kvetly růže.
Růže černé jako z tuše.
A v očích mých jsou ti andělé
Šeptají mi cosi nesměle.

Vzpomínám si na jejich těla u silnic.
Vzpomínám si na ně v poli slunečnic.
Vzpomínám si teď na teplo u srdce.
I teď v chladu, po krk v řece.

Vzpomínám na stopy šelem.
A vločky jsou mým tělem.
My jsme led, mráz, noc.
My jsme slabost i moc.

Jsme odevzdání.
Přemýšlíme, máme jít za ní?
Za vidinou jara.
Nejsem už na zázraky stará?

A pak roztáhnu svá křídla.
Křídla sněhová, andělská.
Jsem vločka na zem padlá,
ale jednou chci vidět vše zblízka.

Z nebe dnes padají andělé,
jeden přistál mi na čele.
Oděný do černého šatu.
Stojí tiše, otevřen světu.

-A.Č.D.