Umíš držet tajemství? (HP Scorose ff) - DO PROSINCE POZASTAVENO

Vítej doma, cizinko

V dáli už začalo zapadat slunce, když se mladá brunetka konečně dostala na vrchol kopce. Několik pramínků vlasů se jí uvolnilo z ledabyle vytvořeného drdolu, její tělo pokrývala vrstva potu, ale ona se spokojeným úsměvem zůstala stát, sledujíc západ. Vítr, který se prohnal kolem, roztančil prameny vlasů a nechal po nich poslední paprsky slunce protančit a ukázat tak zrzavé odlesky, které se dívce v hnědých vlasech na světle tvořily.

„Nemůžu uvěřit, že se zítra vracíme domů. Připadá mi to jako věčnost od doby, kdy jsme se vydaly na cesty,"řekla a odlepila svůj pohled od západu, aby jím vyhledala ženu stojící za jejími zády.

„Je to tak, že? Hugo už musí být velký kluk...prošvihnula jsem jeho první odjezd do Bradavic,"povzdechla si a zadívala se do dáli.

„Lituješ toho? Že jsi vzala tu práci? Že jsi vzala na cesty mě a ne Huga? Nebo tátu? Mohla jsi nás nechat u tety Ginny..."

„To víš, že toho nelituji. Hugo byl vždycky blíže Ronovi a nemohla jsem vás strčit na tolik let ke strýci s tetou. Jako by neměli svých dětí dost. A ty, Rose, jsi byla vždycky moje. Nelituji toho, že jsem tě vzala sebou. Naopak...tyhle cesty tě připravily na budoucnost. Na svět mimo přepych a pozornost. Je ale čas se vrátit. Musíš dostudovat v opravdové škole. Už jsem psala ředitelce, aby s tebou počítala. Neboj se...nebude to trvat dlouho a bude ti naopak připadat, jako bys nikdy neodjela."

Rose se usmála. Opravdu si přála, aby bylo vše zas jako dřív. To by však nesměla strávit většinu svého života na cestách...

~~~~~~~

Už na první pohled Rose poznala rozdíl. Konečně jí došlo, co její matka myslela přepychem a pozorností, když jí u domu s třemi patry navíc přivítal dav novinářů. Snažila se jich nevšímat a dostat se co nejrychleji k domu, což se jí po chvíli podařilo.

Když překročila práh, první, co jí udeřilo do nosu, byla vůně jídla. Její břicho souhlasně zabručelo, když se vydala do jídelny, kde už u dlouhého stolu všichni seděli. Čelem ke dveřím to byl Harry, Ginny, James, Albus a její prarodiče. Rose chvíli trvalo, než jí došlo, že jsou to oni. Albus se zbavil dlouhých vlasů a shodil rovnátka, Jamesovy vlasy zase zesvětlaly a jeho dříve vychrtlá postava nabrala svaly. Změnu postřehla také u Lily, které se na tváři zjevily pihy, které tam dříve nebyly. Rose pohledem sklouzla k jejím rtům, které při Roseiným odchodu zdobil proužkovaný dudlík, teď je však pokrývala vrstva  lesku.

Největším šokem pro ni však byl vzhled Huga, jejího bratra. Vlasy si nechal narůst a nyní je měl v hladkém culíku. Stejně jako Lily již odhodil dudlík a místo něj v zubech svíral spodní ret, když se soustředil na mudlovskou hru, kterou držel v rukou. Na nose měl posazené brýle, které mu pomalu sklouzávaly, ale on tomu nevěnoval pozornost.

Rose postřehla prudký pohyb něčeho, co se prohnalo kolem ní a když se otočila, naskytl se jí pohled na její rodiče, kteří si navzájem opláceli polibky. Odvrátila tvář, aby jim dopřála trochu soukromí a položila si tašku do rohu místnosti. Zatím jí nikdo nevěnoval pozornost a tak se postavila k volnému místu, u kterého zůstala přešlapovat.

„Já vás všechny tak ráda vidím,"políbila  její  matka  Huga  na  tvář - což jí oplatil otřením místa rukávem - a usmála se na zbytek lidí u stolu.
„Ty cesty ti prospěly, Hermiono. Moc ti to sluší,"zalichotila jí Ginny a poklepala při tom na volné místo mezi ní a Ronem.
„To je od tebe milé, že si to myslíš. Já si přijdu pořád stejná. Zato Rose..."posadila se a usmála se prozměnu na ní.

Zbytek stolu konečně zaregistroval její přítomnost. Nastalo dlouhé ticho, při kterém Rose polila červeň.

„Páni...Rose!? Vůbec bych tě nepoznala. Ty jsi ale vyrostla!"promluvila jako první Ginny a tím odstartovala vlnu lichotivých a překvapených vět.

~~~~~~~

Oběd trval nekonečně dlouho. Alespoň Rose to tak připadalo.

Proto teď, když byl konečně konec, brala schody po dvou, aby se dostala co nejrychleji do soukromí.

Její pokoj vypadal stejně jako v den, kdy odjela. Nábytek pokrývala vrstva prachu jako znamení, že místnost roky nikdo nenavštívil. Rose s povzdechem odhodila batoh do rohu místnosti a svalila se do postele, která na ní byla už příliš krátká. Chvíli jen ležela a pobrukovala si známou melodii, než natočila hlavu na stranu a zahleděla se na svůj odraz v zrcadle.

Nepřišlo jí, že se změnila tak moc, jak to v jídelně líčili. Ano, její hruď se zvětšila, tvář pokryly jemné pihy a vlasy získaly zdravý vzhled. Zvětšila se a zhubla...hodně zhubla. Její nehty už nebyly okousané a záda držela vzpřímená, jenže to jí nedělalo krásnou. Jen starší.

~~~~~~~

Rose zbytek dne prospala a ze svého pokoje vylezla až druhý den dopoledne, kdy už se za okny ozýval smích. Se zaúpěním se zvedla z postele, protřela si bolavá záda od dlouhého spánku v tak malé posteli a došla k otevřenému oknu zrovna ve chvíli, kdy kolem něj na koštěti prosvištěl James. Kromě něj byli na zahradě také Lily s  Hugem, kteří měli sražené hlavy nad něčím, co leželo v trávě.

Rose s dalším zaúpěním nad svými zády došla k batohu a pomalu si začala vybavovat. Když byla hotová, dala si sprchu a vyčistila si zuby. Vlasy si rozčesala za mokra, jelikož věděla, že už si je jako vždy do další koupele bude rozčesávat jen prsty.

Když už byla převlečená, seběhla schody do kuchyně, kde si k snídani vzala první věc, která jí padla pod ruku a vydala se na zahradu.

Jako první se rozhodla dojít za svým bratrem, který s Lily stále ještě v podřepu něco zkoumal v trávě.

„Dobré ráno,"upozornila na sebe zvesela a tím vyděsila ty dva, kteří očividně její příchod do té doby nezaregistrovali. „Copak to zkoumáte?"
Hugo rychle svým tělem zakryl onu věc a hodin po Rose otráveným pohledem:„Do toho ti nic není. Jdi pryč!"

To Rose šokovalo. Byla zvyklá být pro svého bratra za bohyni. Před jejím odjezdem ji zbožňoval a neustále jí s něčím otravoval a to i ve chvílích, kdy se to vůbec nehodilo. Teď na ni však koukal, jako by si přál, aby se nikdy nevrátila. Rose se k němu pokusila přiblížit ještě pár větami, ale dostalo se jí stejné reakce.

S pozdechem se otočila a vydala se zpět do domu. Očima vyhledala matčin povzbuzující a zároveň soucitný pohled. Nechtěla to. Nechtěla, aby jí litovala. Nepřála si, aby byl vůbec nějaký důvod pro takový pohled.

Rose byla tak zamyšlená, že si nevšimla Jamese, který zrovna přistál u dveří. Oba dva překvapeně vyjekli, když se na sebe zkáceli a pohřbili pod sebou Jamesovo koště. Ten jí z sebe shodil a prvně ho zkontroloval, než se otočil k Rose a pomohl jí na nohy.
„Jsi v pořádku?"
„A ty?"
Souhlasně pokýval hlavou a oprášil si oblečení.
„Tak mě napadlo...nepodnikneme něco? Ty, já a Albus...jako za starých časů?"usmála se při vzpomínce, kolik srandy spolu zažili a upřela na něj pohled plný nadějí.
James se začal kroutit, jako by chtěl najednou být všude jinde než s ní:„Víš, Rose, dost věcí se od tvého odjezdu změnilo. Já a Albus... nebavíme se spolu. Ne od doby, co ho moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu a on se začal bavit s tím... Malfoyem. Ale rád s tebou někdy něco podniknu, jen ne teď. S otcem budeme trénovat na famfrpál."

Rose zůstala šokovaně stát, než přikývla a poslala za něj do tichého domu smutný pohled. Ani nic neřekla, když ho obešla a vyběhla schody do svého patra.

Doufala, že se po jejím příjezdu zase všechno vrátí do normálu. To by však nesměla být pryč tolik let.

Stala se cizinkou ve vlastním domě a nenáviděla to.