Za zdmi Azkabanu [Dramione] ✓

Kapitola první a poslední

Psal se druhý květen roku dva tisíce jedna a od bitvy o Bradavice uběhly přesně tři roky. Na někom se události nejhorší kouzelnické války všech dob podepsaly víc, na někom míň. Každý se se ztrátou rodiny, přátel, spolužáků a známých vyrovnával po svém, ale kouzelnický svět se víceméně vracel zpátky do normálu.

Pro členku Zlatého tria však bylo těchto šestatřicet měsíců nejdelších a taky nejtěžších v jejím dosavadím životě. Ne, ani měsíce strávené na cestách zoufalým hledáním viteálů nebyly tak těžké jako tyto. Začlenění se do poválečného světa pro ni bylo obtížné nejen proto, že stále neměla své rodiče, ale i proto, že přišla o podstatnou část svého srdce, když o toho, kterému patřilo, přišla násilným, pro ni nadmíru nespravedlivým způsobem.

„Hermiono? Můžeme?“

Zmiňovaná čarodějka, která doposud seděla za svým stolem v kanceláři náměstkyně ministra s nepřítomným výrazem v obličeji, sebou trhla a okamžitě šlehla pohledem po narušiteli.

Harry Potter. Její dlouholetý nejlepší přítel a ten, který jednou pro vždy zbavil svět Lorda Voldemorta.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s upřímnou starostí mladý muž a přešel ke stolu, u kterého seděla. Na sobě měl cestovní plášť a v ruce svíral pracovní kufr.

Hermiona s vypětím všech sil zformovala své rty do něčeho, co by se dalo popsat jako chabý úsměv. „Ovšem, že ano,“ ujistila ho lživě a prsten, který doposud svírala v dlani, schovala do kapsy svého černého saka.

Ten prsten... To bylo to jediné, co jí po muži jejího života zůstalo. Milovala a zároveň nenáviděla ten drahý šperk, neb jí připomínal minulost, která se zdála tak nepřirozeně vzdálená, přítomnost posetou zoufalstvím a budoucnost: nejasnou a snad i ztracenou.

„Je čas, Hermiono. Opravdu už musíme vyrazit,“ ujal se slova zase Harry, když zmiňovaná čarodějka zůstala sedět v křesle a znovu se ponořila do svých hlubokých myšlenek.

A že hluboké opravdu byly. Od rána se ve svých myšlenkách ztrácela neustále, neb to dneska bylo zkrátka nevyhnutelné a žádoucí. Nejen proto, že nastalo další výročí bitvy o Bradavice, která se stala osudnou mnoha úžasným lidem, bojovníkům za dobro, kteří podlehli silám zla, ale i proto, že právě dnes bude muset navštívit místo, pro ni to nejodpornější a nejzoufalejší. Azkabanskou věznici.

„Už jdu,“ povzdechla si Hermiona a s dalším hlubokým výdechem konečně vstala. Sebrala ze stolu obsáhlou složku, kterou měla už několik dní připravenou, a schovala si ji do kabelky.

„Máš všechno?“ zeptal se ještě Harry, když společně vyrazili ke dveřím její kanceláře.

Hermiona přikývla. „Myslím, že ano,“ přitakala s vráskou mezi obočím. „Myslíš, že... myslíš, že to tentokrát vyjde?“ položila otázku, která ji trápila prakticky už několik dní.

Chlapec, nebo spíš muž, který přežil, se zamračil a pokrčil rameny. „Netuším,“ odpověděl upřímně. „Musíme doufat, že ano,“ dodal a povzbudivě se na ni usmál.

Ona mu však úsměv neoplatila, spíš si odfrkla, a pak rázným krokem vyrazila z místnosti pryč.

Doufat. Tohle slovo nesnášela, opravdu. Slyšela ho za ty tři roky tolikrát, že na něj začínala být přímo alergická.

„Počkej chvíli.“ Harry se zastavil v átriu ministerstva kouzel a chytil ji za loket, aby se zastavila taky. Právě mířili k letaxovým krbům.

Hermiona ke svému nejlepšímu příteli tázavě vzhlédla. „Proč?“

Černovlasý muž s jizvou na čele se zamračil. „Jsi připravená Malfoyovi zase čelit?“ zeptal se bez okolků ona sebou trhla. „Chci říct... Uběhl zase další rok, Hermiono. Muselo se to na něm podepsat. Jak fyzicky, tak psychicky,“ pokračoval, zatímco ona ho probodávala ostrýma očima. „Pokud se na to necítíš, zajdu za ním sám a-“