Tati, řekni mi o tátovi

4; Fotka

„Pamatuješ si jak se tuhle knihu snažila tetička Ann otevřít snad všemi způsoby a vůbec se jí to nepovedlo?" optal se s úsměvem brunet.

Menší jen kladně pokýval hlavou.

„A víš proč se jí to nepovedlo?" optal se znovu.

Blonďák tentokrát zavrtěl hlavou v záporném gestu.

„Protože tahle kniha reaguje jen na mě a tvého druhého otce. Perfektní kouzlo. Ale teď by měla i na tebe když jsi vlastně spojení nás dvou. Zkus to." podal knihu osobě sedící vedle něj.

Mladší ji nejistě přijal a pomalu položil před sebe na stůl.

„A co mám zkusit?" zeptal se nejistě menší.

„Cokoli." Odpověděl mu jednoduše starší a podíval se na hnědou knihu.

Blonďák se pomalu nadechl a jen tak mávnul rukou nad knihou. Ta jen hlasitě zašustila a sama se otevřela na poslední zaplněné straně kde byla jedna fotka s popisem: MY. Blonďák polštářky prstů přejel po fotografii na které byly dva muži a malé dítě. Jeden z mužů se mu zdál povědomí, ale nevěděl odkud.

„Naše jediná společná fotka." zašeptal se slzami na krajíčku brunet. Tak moc se mu stýská.

Jedinou reakcí mu byly blonďákovi vytřeštěné oči a tiché zašeptání: „To jsme my?" Až teď mu došlo že jeden z mužů je jeho zde přítomný otec, ale se světlými vlasy. „Tati, to jsi ty jen máš světlé vlasy."

„Ano. Má přírodní barva je vlastně blond, ale tvůj otec mi je kouzlem obarvil aby mě nikdo tak lehce nepoznal." Projel si rukou teď už deset let hnědé vlasy. „A tohle jsi ty..." ukázal na malé dítě uprostřed, „...a tvůj druhý otec." Ukázal na posledního muže, který byl skoro stejný jak malý blonďák až na ty vlasy. Tenhle je měl černé jako uhlí.

„Tohle je můj druhý táta?" zeptal se pro jistotu ještě ten mladší.

„Ano. Jsi mu strašně podobný. Asi jen tak jsem to bez něj tak dlouho vydržel. Vidím ho totiž každý den v tobě." Sjela staršímu po tváři první slza stesku.

Mladík se na něj otočil a palcem mu onu neposednou slzu setřel.

„My si ho najdeme." řekl rozhodně blonďák.

Brunet mu chtěl říct že už to nemá snad ani cenu, ale přerušil ho domovní zvonek od hlavních dveří, který se hlasitě rozdrnčel. Brunet dokonce nadskočil jak se onoho zvuku lekl.

„Jdu otevřít." Zakřičel malý kouzelník a běžel do haly ke dveřím.

Brunet si ještě utřel vlhké oči a pomalu se vydal za svým synem.

--------------------------------------

Pokud si někdo všiml, tak jsem přidával pondělí, středa a pátek. Budu se snažit to takhle dodržovat i dál, teda dokud budu mít v zásobě předepsané kapitolky.

Jinak...

Doufám že se těšíte na příště. Kdo si myslíte že zvonil? Správná odpověď dostane speciální dárek. (Vím že takhle to vypadá jako nabádání ke komentářům.) Byl bych radši kdyby jste mi odpovídali do zpráv, ne do komentářů. Ale je mi to upřímně jedno.

Ahojky