Love Me Like There's No Tommorow

11. It's Late

Freddie

Návrat z Itálie zpátky domů byl zvláštní, a když to přiznám, i docela depresivní. S Adamem jsem od té chvíle, co odešel z mého pokoje, nemluvil. Neměl jsem k tomu příležitost. Viděl jsem ho ještě ten samý večer, když jsem přišel na jeho přehlídku v naději, že se mi ho někde v soukromí podaří odchytit a nejlépe rovnou znovu pomilovat, abych mu vyšukal... ehm vyhnal z hlavy ty jeho pitomé nápady. Byl v ten závěrečný večer vážně okouzlující- celý ve stříbrném s pláštěm a korunou byl pro mě jednoznačným králem (nebo královnou, jak se to vezme) přehlídkového mola. Ale tentokrát jsem o něj měl strach, když jsem měl šanci vidět, co za tím také stojí. Jenomže ani na after párty se mi Adama zastihnout nepodařilo. Zkoušel jsem se na něj zeptat Rickyho, ten tedy nejprve působil dojmem, že mě má chuť praštit, ale pak z něj přeci jenom (a s notnou dávkou zadostiučinění) vypadlo, že Adam vůbec nepřijde, protože hned po závěrečné přehlídce sedl na letadlo do Říma za Valentinem.

Doufal jsem, že se s ním třeba letěl jen rozejít, ale když jsem od něj ani po několika dnech neměl ani jeden telefonát, prostě žádnou zprávu, začal jsem o tom pochybovat. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než také odletět domů. Svůj původně krátký výlet pro vytoužený obraz jsem už protáhl asi trojnásobně a bez Adama mě to v Miláně dál už ani nebavilo. Navíc jsem měl v Anglii nějaké pracovní závazky, které už o moc déle čekat nemohly. Na letiště mě se značnou dávkou ironie k letadlu vyprovodily zbrusu nové plakáty ve výloze zdejší pobočky té Valentinovy značky, které zdobila Adamova odhalená fotka se sloganem Chcete se mu dostat do kalhot? Nyní 20 % sleva! Jedině u VV. Tedy, měla to být jeho fotka, ale když jsem se na ten plakát důkladněji podíval, přišel mi model na plakátě spíše jako nějaká vyretušovaná karikatura. Tohle nebyl můj Adam. A upřímně mě děsila představa, že se pod vlivem toho šíleného módního maniaka, s kterým chodí, na něco podobného změní i ve skutečném životě.

○○○

FLASHBACK - ŘÍM

Adam

"Bude to na Vás dost dramatická změna. Jste si tím rozhodnutím opravdu jistý?" dostal jsem šanci couvnout a uvědomoval jsem si, že tentokrát je skutečně poslední. Nacházel jsem se v rámci možností pohodlně uvelebený v křesle a péči o úpravu mého zevnějšku svěřil do rukou odborníkům. Čím více se ten osudný okamžik blížil, tím mě mé prvotní odhodlání postupně opouštělo a zmocňovala se mě čím dál silnější chuť z křesla utéct a nechat všechno tak, jak je. Ale zařekl jsem se, že to neudělám. Můj život totiž dramatickou změnu opravdu potřeboval. Jak mi má vydržet vztah, když pomalu nedokážu vydržet ani sám se sebou? Je ten nejvyšší čas, abych se svými mindráky a nejistotami začít konečně něco dělat! I když to znamenalo odhodlat se podstoupit proceduru, ke které bych nevěřil, že se kdy odhodlám.
"Ano, naprosto jistý," přikývl jsem, a přestože jsem měl z výsledku jisté obavy, zalil mě pocit úlevy. Věřil jsem tomu, že jsem se rozhodl správně.

○○○

Freddie

Já jsem býval obvykle ten, který svým známostem pro klid duše slíbí, že zavolá, ale nikdy ten slib nesplní. Jenže když se karty obrátily, nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat. Jednoduše řečeno, padla na mě hluboká depka. Když jsem dorazil domů, byl jsem totálně utahaný. Dlouhý let, navíc jsem se několik nocí pořádně nevyspal, protože se mi o Adamovi už i zdálo. Měl jsem v plánu prostě skočit konečně také do své vlastní postele, už nikdy z ní nevylézt a strávit zbytek života užíráním se nad faktem, že mi má jediná láska nejspíš dala kopačky. Zase!
"Sakra, měl jsem se na toho kluka radši vykašlat!" zandával jsem si nahlas, když jsem se zastavil v obýváku. Nemluvil jsem jen tak sám se sebou, doma byla kromě koček nejspíš i Mary, která mě šla přivítat, slyšel jsem přibližující se klapání podpatků. Tak moment! Mary v domě lodičky přeci nenosí! Moc nadějí jsem tomu nedával- co by tady u mě doma asi dělal? Spíš jsem si myslel, že mi už definitivně hráblo a mám nějaké halucinace či co. Jenže pak jsem se za tím zvukem otočil a v němém úžasu zůstal zírat s otevřenou pusou, na své "veverčí" zuby nehledě. Protože s takovým přivítáním se nepočítalo ani v mých nejdivočejších fantaziích.
"Ginger?" vydechl jsem nevěřícně.