Love Me Like There's No Tommorow

2. Mi Amoro

Ahoj, dnešní kapitola je tu. Další pokračování v neděli. Hezké početní přeji.

●●●

Freddie

Líně jsem se protáhl na posteli. Správné rockové hvězdy nevstávají před polednem a teď bylo sotva čtvrt na devět. Ale to bych nesměl mít na dnešní dopoledne domluvenou schůzku, jak mi Peter stihl připomenout hned poté, co mě přišel vzbudit. Naštěstí jsem měl včera ještě dost rozumu, abych ho o to požádal, ale v ten moment, co mi vrazil do pokoje, jsem ho měl chuť vlastnoručně zabít.
"Ještě tři minuty... hodiny..." zakňučel jsem a zahrabal se hlavou pod polštář. Na co jsem včera do prdele myslel, když mi přišlo jako výborný nápad propařit noc, když mám plány na ráno? Po téhle kalbě to teda nedám, zapomeňte na to... Vlastně jsem za to ani nemohl já, ale Paul! Každý máme takového toho kamaráda, s kterým se v jednom kuse dostáváte do průserů a má na vás celkově špatný vliv. I já, král všech neřestí, jsem takového měl. Ten můj se jmenoval Paul Prenter a stejně jako Phoebe (totiž Peter... ten můj zlozvyk se jmény) pro mě pracoval. Ale zatímco měl Peter za úkol zajišťovat, aby všechny věci běžely ještě jakž takž podle plánu, Paulova úloha byla docela odlišná. Dalo by se říct, že všechny plány svými aktivitami spíše boural. Zdaleka si nesedl s každým, uměl být protivný jak osina v zadku, třeba kluci z Queen ho sborově nenáviděli, ale já ho měl celkem rád. Epicky se s ním kalilo. Když jsem chtěl vědět, kde je jaká párty, sehnat matroš, nebo dokonce dohodit rande přímo až na pokoj, nebylo lepšího člověka, na kterého bych se mohl obrátit.

Tvářil jsem se tak zuboženě, že se mi Phoebe podařilo přemluvil, aby šel zavolat do galerie a přehodil mi tu schůzku na zítra. Do Milána jsem se vydal jednak jen tak na dovču, ale především za nákupy. Konkrétně za jedním velkým nákupem. Ve zdejší galerii se totiž nacházel můj milovaný obraz od Richarda Dadda. A co bylo důležitější- byl na prodej. A co bylo úplně nejdůležitější- tentokrát jsem na něj naprosto v pohodě měl. Byl to krásný pocit. Ten obraz toho po světě nacestoval snad tolik jako já sám a konečně se mi podaří dostihnout, získám to, po čem celý život toužím. Ten obchod byl předdomluvený, takže jsem se nemusel příliš stresovat. Někdy neuškodí věcem dopřát čas.

Phoebe jsem sice ze svého pokoje brzy vypoklonkoval, ale stejně mi bylo jasné, že se mi znovu usnout znovu nepodaří. A povzdechem a kocovinou jsem se vyhrabal z postele a přemýšlel, co teď. Sice na mě lezla migréna, ale kupodivu jsem měl docela hlad. Tak jsem usoudil, že se vydám najít Petera a zeptám se ho, co se tady v hotelu dá sehnat za jídlo. A zároveň bych se mohl podívat do pokoje za Paulem, jak tu včerejší pařbu přežil on. Neměl jsem přehled o tom, co se s ním dělo, od té doby, co jsem se v průběhu večera vytratil na pokoj s jedním fešákem. Bohužel nebylo mým zvykem nechávat náhorné známosti u sebe v pokoji až do rána, takže kde je mu teď konec? Možná jsem se unáhlil, říká se přeci, že orgasmus je nejlepším lékem proti bolesti hlavy.

Paul měl menší pokoj jen přes chodbu, takže mě nečekala žádná dlouhá cesta. Prostě jsem s tím nedělal žádnou vědu, hodil jsem na sebe první kus oblečení, co mi přišel pod ruku, i když to byla zrovna ta divná růžová věc, kterou mi Roger koupil jako legraci k minulým narozeninám. Nepatřil jsem k velkým obdivovatelům růžové, ale tohle bylo náhodou celkem pohodlné. Před Rogerem bych to nevytáhnul, takovou radost bych mu neudělal, ale tady mi bylo celkem jedno, kdo mě uvidí nebo neuvidí. Jsem přeci Freddie Mercury, ne? Klidně bych se po chodbě procházel i v pyžamu, ale to jsem si s sebou ani nesbalil. Noci v Milánu jsem měl v plánu strávit poznáváním krás Itálie, lépe řečeno Italů a kdo se má potom ještě za horkých letních nocí soukat do nějakých hadrů...