|TEN NAMYŠLENÝ EGOISTA| ~MAVY~

22

Na mamky slova jsem jen jemně pokýval hlavou a vstal ze židle. Mamka šla hned za mnou.

Zavřel jsem dveře od pokoje a vydali jsme se na hotelovou snídani.

Musím uznat, že jídlo tady mají fakt výborný. Obzvlášť snídaně.

S mamkou jsme si spokojeně spapali naše snídaně a vydali se nekonečnou chodbou opět na náš pokoj. Spokojenost z dobrého jídla mě ale docela rychle začala přecházet po tom, co jsem si uvědomil že mě teď čeká docela nepříjemný rozhovor jak pro mě tak i pro Martina. Ale musíme se s tím poprat. Takhle by to totiž dál nešlo.

Mamka:" tak já asi půjdu na pokoj. Nebudu se do toho plést jo? Hlavně si dej pozor na to, co říkáš. Ať ho to nějak neraní. Kájo."

K:" ano. Mami, neboj."

Po téhle větě se na mě mamka už jen usmála a odebrala se do svého pokoje. Já jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl a pomalu začal odemykat dveře.

Pohled Martina:
"Né Kájo! Nedělej to prosím. Já tě potřebuju. Já tě miluju!"
"Ne, Martine. Už ne. Sbohem"

Rychlostí světla jsem se vymrštil do sedu. Jsem celý zpocený a zhluboka dýchám. Zase ten sen!
Ale, no alespoň mi už je dobře. Nebolí mě hlava a ani mi není špatně.

M:" Kájo?"
M:"jsi tu?"

Hm. Asi ne. Nechal mě tady. Třeba šel za tou šlapkou dolů do jídelny. NE! Nemysli na to! Martine!
Já nevím co mám dělat. Příjdu si jako nějaký blázen. Co když se mi tohle celé jen zdá. Ale ne, to asi ne. Pff to je blbost.
I když, třeb-

Klíče! Zámek! Dveře! Kája!
Je tady. Teď už si s ním musím opravdu promluvit. Musím se ho zeptat na tu- tak počkat. Já už si zase všechno pamatuju! Jo! Konečně.

K:"Martine jsi vzhů- ahoj."

Kája začal jen tak do prázdnoty mluvit. Když mě uviděl jak sedím na posteli celý spocený a udýchaný trochu se zarazil. Nevím proč říká ahoj. Vždyť jsme se už dneska viděli.

M:" Hm. Kájo, musí-"

K:"-me si promluvit. Jo já vím. Taky bych si s tebou rád promluvil."

Trochu mě děsí, že se tváří nějak moc vážně. Snad se nechce- ne, to snad ne. To by neudělal. Ale co když jo? Co když mě ty sny před tímhle varovali. Takhle jsem si teda dovolenou v Amsterdamu nepředstavoval.

M:" Dobře, ale nech mě prosím začít. Už si všechno pamatuju. Už se nezaseknu jako před hodinou."

K:" poslouchám. Chtěl jsi, abych ti něco vysvětlil, tak sem s tím."

M:" jo tohle. No, jak jsem včera odešel od večeře, tak to bylo vlastně kvůli tomu, že ty jsi tam pořád koukal po té číšnici. Naštvalo mě to, prostě jsem žárlil, protože jsi po ní koukal tak zamilovaně a ona po tobě taky. Tak jsem se tě chtěl zeptat. No.. miluješ mě ještě vůbec?"