Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/6.- Vzpomínky z minulosti/

Udělala jsem si snídani a zapla televizi. Nic zajímavého tam nedávali, tak jsem jen přepínala z programu na program s nadějí, že se něco najde, ale nic. Po chvilce jsem to vzdala, odnesla špinavé nádobí a šla si do pokoje vybalovat další věci z krabic.

Nijak jsem z hlavy nemohla vypustit onu myšlenku na to, co se mi dnes ráno přihodilo.

Žádnou špatnou vzpomínku nemám, tedy až na to, že jsem se kdysi vody bála. Vybavuji si pouze to, jak mě kluci jako malou hodili ze stavidla do koupaliště. Jelikož jsem neuměla plavat, mávala jsem kolem sebe rukama a kopala nohama, co nejvíce to šlo. Kluci stáli na břehu rybníka a smáli se mi. Tenkrát jsem do sebe nalokala hodně vody.

Vzpomínám si na to, že mě zachránila jedna starší paní, jež se zrovna opalovala na hrází nedaleko. Když si cizinka všimla, že se topím, neváhala ani vteřinu a skočila pro mě do studené vody. Vytáhla mě z jezera na břeh a přivolala další pomoc. Po příjezdu záchranné služby jsem se konečně vzpamatovala a paní pak se slzami v očích poděkovala. Byla jsem jí hodně vděčná za záchranu života. Od té doby se vodě snažím vyhýbat a možná to je příčina toho, co se mi dnes ráno přihodilo.

Nikdy se mi tohle nestalo, až po příjezdu sem se to změnilo. Poznali jsme ty nové, zdají se mi podivné sny o dívce, jež jsem nikdy v životě neviděla, bratr se chová podezřele divně a teď najednou tyhle podivné věci s vodou.

Že bych přeci jen měla nějakou nadpřirozenou schopnost? Pomyslela jsem si po chvilce.

,,Ne, je to blbost," řekla jsem si v duchu. Do polic jsem současně uklidila poslední knihy, nějaké nezbytnosti a nepřítomně pohlédla před sebe.

,,Co budu dělat teď?" Ptala jsem se sebe samé. Pak mě napadla jedna unikátní věc.

Pohlédla jsem na notebook, jenž se válel na stole vedle velké skříně. Vzala jsem si ho do rukou, vlezla do postele a pustila si film. Zapla jsem si nějaký dvouhodinový biják a nechala se vtáhnout do jeho děje. Po dvou hodinách jsem notebook vypnula a na mobilu projela sociální sítě. Telefon jsem poté odložila na stolek u postele. Pak jsem jen zírala někam do prázdna.

Přemýlela jsem nad tím, proč se Míša choval tak divně. Byla to jen návštěva. Jenže jedna návštěva kolikrát poznamená člověka na celý život.

Z vedlejšího pokoje náhle cvakl zámek u dveří a já následně zaslechla kroky ozývající se z Michalovo sluje.

Že by vstal?
Vždycky se na noc zamyká.

Po chvilce jsem se vyhrabala z postele, oblékla se a vyrazila za ním.

*

,,A hele, ranní ptáče," pronesla jsem směrem k Míšovi, zatímco jsem se zády opřela o futra mezi dveřmi.

,,Pořád naštvaný?" optala jsem se po chvíli onoho chlapce, jenž stále mlčel.

,,Už ani ne, nevím, co to se mnou včera bylo. Musel jsem se z toho vyspat," odpověděl mi krátce, zatímco se ve spíži porozhlížel po něčem dobrém. Vytáhl nějaké křupínky, které nasypal do misky a usedli jsme zpět na gauč do obývacího pokoje. Zrovna běžel v televizi nějaký seriál, tak jsem mu vyprávěla to, co se mi dnes ráno přihodilo.

,,Děláš si srandu? Řekni mi, že si ji neděláš?!" vykulil na mě s údivem své hnědé oči. Jeho oči se mi vždy tak líbily.

,,Bohužel, nedělám," hlesla jsem s pohledem zabořeným do země.

,,To je vážné!" řekl, spíš vykřikl tak, až mi málem praskly ušní bubínky.

,,To tedy," vydechla jsem a bratr jen mlčky pokývl hlavou na souhlas, zatímco jsme oba dál sledovali seriál běžící v televizi.

Zrovna v ní hrála scéna, kdy nějaký chlap se ženou vyšetřovali vraždu. Při tom jsme oba spokojeně ujídali z misky křupínky a upíjeli z limonády.

Zatímco jsme i nadále sledovali děj seriálu, v chodbě cvakl zámek ode dveří. Nijak jsme tomu s Michalem nevěnovali pozornost a dál sledovali dění v televizi. Dveře z chodby se současně otevřely a z místnosti jsem poté zaslechla pajdavé krůčky, které se více a více blížily k obývacímu pokoji.

,,Tak koukám, že jste se usmířili," spatřila jsem po chvilce ve dveřích mámin úsměv.

Michal sebou leknutím trhl, svalil se pod stůl a s sebou vzal i ubrus. Vylil tak limonády ve sklenicích a vysypal křupínky z misky. Křupky byly rozházeny všude po podlaze a limonáda ze sklenic byla rozlitá po stole a následně i po podlaze. Chlapec na matku pohlédl se strachem v očích, která s úsměvem sledovala jeho vystrašený výraz ve tváři.

,,Moc vtipné to není," pronesl Michael s vážným výrazem ve tváři, ale mou matku to ještě více rozesmálo.

,,Jak vidíš, mezi námi už je to v pořádku," řekla jsem prostě a přitom pokrčila rameny.

,,Dojdu pro košťátko," utrousil poté Míša, zvedl se zpod stolu a štrádoval si to do chodby k botníku, kde bylo na hřebíku zavěšené košťátko s lopatkou. Matka se šla mezitím převléct, a tak jsem v obývacím pokoji zůstala jen já a ten nepořádek. Limonáda byla rozlitá po stole a přes okraje stékala na podlahu.

Něco zkusím, pomyslela jsem si po vteřině.

Rozhlédla jsem se po místnosti a svůj pohled vrátila zpět na konferenční stolek. Zírala jsem údivem.

Skleničky byly postavené vedle lahve a po rozlité limonádě ani stopy. Jen křupínky byly rozmačkané a poházené po podlaze.

Teda! Tohle bylo hodně zvláštní, problesklo mi náhle hlavou, poté jsem se zmateně podrbala za uchem a vyčkávala bráškův příchod.

______________________________________

Tak jsme u šestky!
Zatím se děj vyvíjí hodně pomalu, ale to nejlepší přijde! Již brzy!😍😊