Comeback

1

Všichni si mysleli, že One Direction je pouhá minulost. Zapomenutá vzpomínka v prachu, avšak osud tomu chtěl jinak. Nikdo jim nedávala šanci na návrat. Vlastně ani oni to zcela neočekávali.

V roce 2015 na jejich posledním koncertu slibovali, že se vrátí, aby nezpůsobili tolik povyku, leč všem bylo jasné, že to tak nebude. Zničené fanynky doma truchlily a kluci měli čas na své rodiny a koníčky. Neudržovali mezi sebou bůhví jaký kontakt, což je na jednu stranu mrzelo, ale museli si od sebe odpočinout. Koneckonců k tomu byla ta pauza určena.

Když došlo k nešťastné tragédii a Louisova mamka, Jay, zesnula, všichni se opět shledali na jejím pohřbu. Obřad byl skromný, jen pro ty nejbližší.

Kluci poté strávili týden po boku toho druhého, aby mohli Louise konejšit. Věděl, že to muselo přijít, když na tom byla tak bídně, ale bolelo to i přes to nepříjemné očekávání. Ta ztráta z milované osoby zanechala v jeho srdci prázdnotu. Snažil se ze všech sil jednat bezstarostně a šťastně už jenom kvůli svým mladším sourozencům, ale ať se přemáhal jakkoli, záplata na srdci stejně nešla zalátat.

Svůj zármutek tak řešil alkoholem a jinými opiáty. Jelikož Louis jako jediný nezměnil svůj management, na scéně se znovu objevila Eleanor, jež celé situaci dvakrát nepřidala. Celé to zkrátka stálo za starou bačkoru.

Avšak když každý z kluků rozjel sólovou kariéru naplno, pódiu jim to umožnilo být zase sami sebou, těmi bezstarostnými kluky, jakými bývali v X-factoru.

Takhle tomu bylo přes dva roky. Když se o kapele už téměř nemluvilo ani nepsalo na sociálních médiích (pokud nepočítáte ten občasný drb), fanoušci si pomalu začali zvykat, že se jejich hrdinové nejspíš už nikdy nedají dohromady. Byli však na velkém omylu...

*z Harryho pohledu*

„Dobrou noc, Dubline, a šťastnou cestu domů!" zamávám tisíci fanouškům na rozloučení a ukončím tak svůj hodinový koncert. Sjedu po eskalátoru pod pódium a otřu si pot z čela, „teda dneska to byla dřina. To publikum bylo pěkně divoký."

„Vedl sis skvěle, Harry, jako vždy," poplácal mě po zádech Paul, můj manažer.

„Díky moc. Tak já se skočím převléct, ať můžeme co nejdřív vyrazit. Jsem utahanej jak pes," odvleču se do šatny. Po cestě mě ještě zastaví několik lidí a já všem poděkuju za skvělou spolupráci.

Je to fajn pracovat s lidmi, kteří tě nadevše podporují a věří ti. Jsem neskutečně vděčný za svůj pracovní tým. Nemohl bych si přát lepší lidi. Avšak čas od času je tahle sólo kariéra krapet osamělá a zasteskne se mi po „starých dobrých časech".

Zavrtím hlavou, abych setřásl své pošetilé myšlenky, a převléknu se z Gucci květinového kostýmku do volných tepláků a mikiny. Přehodím si kapuci přes hlavu a v doprovodu s mými bodyguardy se přesunu do garáže, kde naskočím do auta.

Cestou mi klimbá hlava únavou a jsem si téměř jist, že bych býval usnul, kdyby mě můj šofér nevyhodil před hotelem tak brzy. Docourám se do hotelového pokoje, a aniž bych se namáhal s převlékáním, svalím se na postel a během minuty jsem tuhej.

DALŠÍ RÁNO mě vzbudí nepříjemné zvonění telefonu. Poslepu přijmu hovor a zachraptím: „Prosím?"

„Harry? Tady Paul, nevzbudil jsem tě?" zasměje se z druhého konce linky.

Přísahám, že kdybych nebyl tak mimo, pošlu ho někam. Měl jsem chuť mu to položit. Místo toho si protřu oči a zamručím: „Co chceš?"

„Mám pro tebe zajímavou nabídku. Vlastně ne já, ale tvůj starý přítel," řekne tajemně.

Zpozorním: „Kdo a co je to za nabídku?"

„Hele, já jsem jen poslík, to už si musíte vyříkat mezi sebou," usměje se do telefonu, „za čtvrt hodiny jsem u tebe a naberu tě."

Bez dalších slov to položil. Co to jako mělo být? Předčasný narozeninový překvápko nebo co? Normálně si ráno rád pospím, leč přemůže mě zvědavost. Vystřelím z postele jako namydlený blesk, osprchuju se a právě na čas jsem připraven.

Jakožto zpěvák nemívám moc překvapení, můj plán je nalinkovaný do poslední minuty, a proto je tohle nemálo vzrušující. Šofér nás zaveze do jednoho nahrávacího studia, kterého jsem si tudle všiml po cestě. Povytáhnu nad tím nechápavě obočí. Copak se mnou chce někdo složit song? O ničem nevím.

Když vejdu do budovy, krev mi ztuhne v žilách: „Nialle, co tu děláš?"

Tak první kapitolka je konečně na světě, jupí! Jelikož je to zcela první díl, všichni jste povinni ho okomentovat vašimi případnými názory a poznámkami, protože jsem na ně sakra zvědavá! Berte tuhle část jako takovou rozjezdovou pro příště. Snad se líbí a brzy vám přiroste k srdíčku. ♥

Love you all, Adel.xx