Byla bouřlivá noc a hnědovlasý chlapec s podivným znaménkem na čele seděl za stolem a zapisoval si do deníku své poznatky z dnešního prohledávání laboratoře jeho strýce. Bylo zajímavé, že i po takové době byl tímto na první pohled obyčejným místem tak posedlý. Jeho sestra už dávno spala v druhé místnosti společně s jejím chrochtajícím domácím mazlíčkem a i jemu už se pomalu klížila víčka. Protáhl se, opřel se o opěradlo židle a zadíval se ven z okna. Hlasitě hřmělo, semtam se zablýsklo a kapky deště hlasitě bubnovaly na okenní tabuli ve tvaru trojúhelníku. Venku nebylo nic jiného než černočerná tma, ale i přesto měl pocit, že ho někdo pozoruje. Zatřásl hlavou, aby z ní vyhnal paranoidní myšlenky, zaklapl deník a schoval ho do šuplíku společně s perem. Kdo by ho asi sledoval, když měl pokoj několik metrů nad zemí. Žádná stvoření, která se uměla vznášet a mohla by mu ublížit už tady nebyla. Nebo si to aspoň myslel. Po Weirdmagedonu, kdy společně s ostatníma zachránili celé městečko a zničili Billa zde nebyl snad nikdo, kdo by mu chtěl něco udělat. Všichni mu a jeho rodině byli vděční. I po těch pěti letech, co se sem s Mabel vrátili pohlídat chýši, protože zlejdové byli zrovna na cestách, se na něj všichni usmívali a chovali se k němu mile. Byl za to rád. Jeho dušička se aspoň pro jednou cítila silná. Připadal si jako hrdina.
Zvedl se ze židle a znovu se protáhl. Naposledy se podíval ven z okna, zhasl a ulehl do postele. Kapky deště ho pomalu kolébaly, až nakonec propadl do hlubokého a tvrdého spánku. Kdyby tak jen věděl, že ho ve skutečnosti za oknem pozoruje pár žlutých očí.
Pozoroval toho chlapce celý večer, vlastně si ho hlídal od té doby, co přijel. Déšť mu smáčel blonďaté vlasy a on už pomalu začínal mrznout. Neměl se jít kam schovat. Ještě chvíli se vznášela pozoroval Dippera, než se ujistil, že opravdu spí a poté si vylezl až nahoru na střechu a znaveně se na ni posadil. Využívání schopností, které mu ještě zbyly, ho vysilovalo čím dál tím víc. Opřel se o prohnilou ceduli s nápisem ,,MYSTERY" a zavřel oči. Vracely se mu vzpomínky. Tak moc chtěl znovu působit chaos a děsit všechny okolo. Chybělo mu to. Vždy býval tak hrdý na to, že i přes jeho podivný a na první pohled neškodný vzhled dokázal u lidí a ostatních bytostí vzbudit respekt. Všichni ho mohli uctívat a bát se ho, jen kdyby tady nebyli ti zatracení Pinesovi. Nikdy by ho nenapadlo, že by ho dokázala přelstít tak hloupá kreatura, jako je člověk. Teď se mu smály i děti na pískovišti, kterým dříve působil ty nejhorší noční můry.Zničili ho a on nemohl dělat nic jiného, než se celé ty léta zbaběle schovávat a doufat, že se nad ním někdo smiluje. Nikomu nechyběl. Nikdo si na něj ani nevzpomněl, dokonce ani žádný démon a bytosti z jiných dimenzí. Po tvářích mu začaly stékat slzy. Cítil se tak trapně. Nejen kvůli tomu, jaké myšlenky se mu honily hlavou, ale konečně měl tu možnost pomstít se, a místo toho seděl promrzlý, zmoklý a unavený na střeše, oči napuchlé slzami. Mohl by vysklít okno a než by se Pinetree nadál, propíchl by mu hrdlo střepem a potom to samé udělat jeho sestře. A to pitomé prase by si opekl na rožni. Při té myšlence mu zakručelo v břiše. Pomalu si začínal uvědomovat, že kromě toho, že se mu chtělo spát a byla mu příšerná zima měl taky hlad. Přitáhl si kolena blíž k sobě a položil si na ně hlavu. Trochu se prospí a zítra vymyslí plán, jak ty dva zklividuje.
Už skoro spal, když ho vyrušilo nějaké podivné křupnutí. Nevěnoval tomu pozornost, mohla to být větev, navíc jediné, co ho teď zajímalo, bylo aspoň trochu se vyspat. Vzápětí však cítil, jak padá dolů a pak už jenom náraz a tupá bolest, která po chvilce také přestala.Naposledy se pousmál vlastní hlouposti. Vždyť on věděl, že ty plísní prolezlé cedule nemůžou vydržet věčně.
