Poslední přání

Štědrý den

Náhle se Vozábal probudil na studené podlaze tramvaje, na kterou v alkoholickém opojení přistál. Z úst mu šla pára a v jeho očích se zračil zmatek. Pomalu si uvědomoval, kde vlastně a jak se tam dostal, ale to nebylo to, co potřeboval vědět. Něco ho tížilo, něco tak palčivé, ale on si nemohl vzpomenout. Zůstal jen ten pocit, který vás nutí na to pořád myslet.

Podíval se na kabinu řidiče. Dvě minuty po půlnoci. Jak dlouho jsem...? Co vlastně? Spal? Byl omráčený?

Začal Štědrý den. To co jsem před chvílí viděl, se teprve stane, prošlo mu hlavou, jako fakt, nad kterým už nebylo třeba přemýšlet.

Tramvaj stála pořád na místě a nad ním se skláněl muž v bomberu, s černou šálou přes ústa.

Co chce? Pomoct mi?

Muž ho drapl v podpaždí a začal ho zvedat. Vozábalovi nepříjemně zaškubalo v rameni. Nával bolesti vystřídalo překvapivé zjištění. Já žiju! Vtom si vzpomněl. Proboha, co bude s mým přáním? Roman přece musí žít, už jenom kvůli Olze.

Ale to musím nejdřív zemřít! Uvědomil si.

Začal sebou škubat jako smyslu zbavený a vůbec si nepřipouštěl, že to co dělá, je naprosto šílené. Po chvíli se mu skutečně podařilo vyprostit a znovu sebou prásknout o zem. Vedle, projelo mu hlavou, když jí jen těsně minul roh schodu.

„No tak starej. Nemáme na to celou noc," vyjel na něj muž a znovu ho sebral z podlahy. Vozábal se ještě jednou pokusil vzepřít, ale už neměl šanci. Muž ho takřka vynesl z tramvaje a táhl ho po kolejích ve směru jízdy.

Jako býka na porážku, napadlo Vozábala, když přemýšlel, co po něm ten chlápek může chtít. Pak si ale uvědomil, že je to nakonec jedno a úplně se mu odevzdal. Proč také ne? Vždyť co můžu ztratit?

Deset metrů od soupravy ho muž strhl na kolejiště a klekl si mu na hrudník. Tlak kolene na bránici byl tak silný, že takřka nemohl dýchat. Když se pak z něj neznámý zvednul, Vozábal si uvědomil, že je spoután. Okolo zápěstí a kotníků měl utažené smyčky, které ho znehybňovaly a bránily mu opustit kolejiště. Nakonec se k němu muž sehnul a přikázal mu, aby se ani nehnul, načež mu ústa zacpal roubíkem.

Fajn, řekl si Vozábal pro sebe, když na odcházejícího maskovaného muže zíral. Máš, co si chtěl. Několikrát sebou sice v pudu sebezáchovy zaškubal, ale pak se oddal trýznivému tichu, které nastalo. Co dál? Chtěl se mermomocí dostat na druhou stranu a teď tomu byl blíž, než kdy doufal. Jen ten způsob mu trochu neseděl. Zavřel oči a přemýšlel, co se to tady vlastně děje. Nepřišel na nic, zvlášť když ho z přemýšlení vytrhl prudký náraz světla, který se mu prodral skrze víčka na sítnice. Tramvaj ožila!

„Zhasni to!" pokusil se zařvat, ale roubík propustil jen nesrozumitelné zachrochtání. Nicméně to pomohlo. Znovu ho přikryla tma, která však netrvala déle než mrknutí oka. Ale i to Vozábalovi stačilo, aby se mu v hlavě vše poskládalo.

V kabině řidiče spatřil Romanovy vodnatě modré oči, nasycené zlobou. Nebylo těžké jimi proniknout a dostat se k tajemstvím, které jejich majitel tak úpěnlivě střežil.

Najednou Vozábal věděl, proč ho Roman na té polní cestě nezkopal do bezvědomí. Rozhodně ne kvůli tomu, že by na to neměl koule. Byl to projev arogance a nadřazenosti. Vždyť jen několik minut předtím utloukl svého nejlepšího kamaráda Pavla, který mu přebral holku. Toho samého kamaráda, s nímž o hodinu dříve čelil bok po boku plzeňským chuligánům při domluvené bitce.

V důsledku se Romanovi nakonec hodilo, že ho Vozábal poslal do nemocnice, kde si ho spletli s Pavlem. Nejen že ho nikdo nepodezíral z vraždy, ale mohl i v klidu spřádat plány, jak se zbaví jeho. Čímž de facto odstraní i nepohodlného svědka.

S pomocí kamarádů mu nedalo mnoho práce, několik hodin před oficiálním propuštěním, tajně opustit nemocnici a dostat se nepozorovaně k jejich bytu. Zahrát si na policii a vyštvat vystrašeného Vozábala ven, pak už byla hračka. Někdo z nich musel z kola ven a Roman byl na tahu.

Perfektní plán, napadlo Vozábala a znovu sebou škubnul. Najednou se mu nechtělo umřít, když si vzpomněl na to, co řekla, vlastně teprve řekne, Olga. „Na světě je už tak tolik hrůz. Třeba dneska v noci, tady na zastávce, nějací grázlové přepadli řidiče tramvaje, s kterou pak o kus dál přejeli nějakýho chudáka. Úplně ho rozčtvrtili." Aniž by to tušila, mluvila o něm.

Po tvářích mu stékaly slzy. Chtělo se mu zase žít, ale bylo už pozdě. Karty byly rozdané. Tramvaj se dala do pohybu. Zavřel oči.

„Tak tohle bylo moje poslední přání?" řekl prázdné soupravě, opět čisté jako slovo Boží.

„Ano. Doufám, že jste spokojený. Váš syn zůstal naživu."

„Výborně," procedil Vozábal mezi zuby a zvedl oči v sloup. Znovu si uvědomil, proč nemá rád Vánoce. Znamenaly pro něj čas hádek, nesplněných přání, čas umírání.