Poslední přání

Nástup

Martin Vozábal, posilněn lahví Captaina Morgana, vběhl do tramvaje. Jako zázrakem se mu nezamotaly nohy a neuklouzl na náledí schovaném pod jemnou vrstvou nového sněhu. Ztěžka dosedl na poslední sedačku a rukama se opřel o opěradlo před sebou. Snažil se uklidnit. Svaly v jednom ohni, plíce těsně před explozí. Celý se chvěl. Ne zimou, i když i ta se do něj dala, ale hrůzou! Před sebou viděl dohasínající vodnatě modré oči, které ho za života při každé příležitosti nenávistně propichovaly, a kvůli kterým několik posledních dní pořádně nespal. Znovu se otřásl a rozkašlal, přičemž ten děsivý výjev zmizel. Snad navždy.

Teď už jen odtud co nejrychleji vypadnout. Rukávem šedého pleteného svetru si utřel zpocené čelo a rozhlédl se kolem. Prázdná souprava byla překvapivě čistá, jakoby přes den nemusela absolvovat desítky cest přes celou Prahu. Skelné oči zabloudily na vrchol řidičovy kabiny a zaostřily na čtveřici rudých čísel rozdělených dvojtečkou. Brýle nosil jen nablízko, na dálku viděl i ve svých šedesáti jako ostříž. Znaky před ním však byly rozmazané a chvíli trvalo, než je dokázal rozluštit. Za deset minut půlnoc. Za deset minut Štědrý den. Zajímavá informace, ale k čemu vlastně.

„Zavíráme," zařval Vozábal. Postavil se a zavrávoral. „Zavíráme, do hajzlu!"

Nepohnula se však ani vločka.

Tak to tedy ne! Neměl čas tady otálet. Jestli jim chtěl utéct, musel okamžitě pryč.

Vstoupil do uličky a zamířil rovnou k řidiči. Jenže ouha. I když souprava stála, připadal si jako na rozbouřeném moři. Jeho nohy klopýtaly sem a tam. Najednou mu fakt, že se dostal až sem, připadal jako nadlidský výkon.

Udělal další dva kroky a chytil se madla nad sebou. Hlava se mu točila, žaludek bouřil. Musel si sednout. Na sedačku, na podlahu, kamkoliv. Místo toho ale strčil ruku do kapsy kalhot, odkud po chvíli šátrání vytáhl balíček papírových kapesníků. Přiložil si ho k uchu.

„Ty jedna proradná krávo! Já jsem ti říkal, že to byla náhoda," zaječel do něj, jako by držel telefon. Výčitky patřily jeho ženě Olze, kvůli které před chvílí tak kvapně opustil jejich společný byt. „Celé to byla náhoda," řekl znovu smířlivěji a živě si vybavil dva muže, stojící to pondělní ráno po Zlaté neděli před prahem jeho bytu.