Domů přišel pod parou jako poslední dny skoro vždycky. Po synově smrti si vzal v práci neplacené volno. Všichni jeho důvody chápali, soucítili s ním.
Zamířil rovnou do kuchyně, kde Olga zády k němu krájela na lince okurku do salátu. Od chvíle, co se to Romanovi stalo, se snažila zabavit čímkoliv, jen aby na tu hroznou věc nemusela myslet. Moc jí to ale nešlo.
„To je dost, že jdeš. Už jsem si myslela, že se ti něco stalo," řekla, aniž by se ohlédla.
„Já jsem ti říkal, aby sis to nechala vyškrábnout. Nemůžeš říct, že ne. Teď máš, co si chtěla."
Klapání nože ustalo. Nikdo se nepohnul ani o píď. Jen neposlušné slzy se začaly valit Olze z očí. Položila nůž vedle zpola nakrájené okurky a opřela se o kuchyňskou linku.
„Martine, ty jsi zas pil?" Stále k němu otočená zády se pokusila o bojovný tón. Její manžel nepatřil mezi vyznavače domácího násilí (aspoň si to Olga myslela), ale pravdou bylo, že už ji párkrát uhodil. Možná si to někdy i zasloužila, ale teď si to rozhodně nechtěla nechat líbit. Zvlášť, když se otřel o to nejcennější, co ještě měla. O vzpomínku na syna.
Prudce se otočila a ke svému překvapení držela zase nůž v ruce. Pěkně před sebou, aby ho viděl.
Vozábal se jí díval zpříma do očí a začal vztekle rozhazovat rukama.
„Co to meleš?" Jazyk se mu pletl, jeho slova však zasahovala cíl přesně jako hrot otráveného šípu. „Vopít sem se nechal už tenkrát, když jsem ti dovolil toho smrada donosit!"
Nereagovala. Jen jemně pootevřela ústa a její bojovně vyhlížející ruka povadla. Připadala si jako zhypnotizovaná. Najednou vůbec nechápala, jak se do tohohle člověka mohla kdy zamilovat.
„Proboha proč to říkáš? Tohle přece nikdo nemohl tušit," řekla konečně a takřka uvolnila rukojeť.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Facka ji odhodila stranou a i přes snahu zachytit se dřezu ji srazila k zemi. Nůž dopadl vedle ní. Z očí jí vytryskly další slzy bolesti a hněvu.
„Všechno je to tvoje vina! Rozumíš! Tvoje!" zařval a předklonil se. Chtěl ji znovu udeřit, ale zarazil ho táhlý zvuk zvonku, bouchání na vchodové dveře.
„Policie! Otevřete!"
Vozábal nechal Olgu Olgou a vzal nohy, na kterých sotva stál, na ramena. Sebevražedný úprk, při kterém se takřka netrefil mezi futra a z přízemního okna spíš vypadl, než vyskočil, skončil na zastávce v prázdné tramvaji.
