Soldiers

Troy Davis

Jen tak tam stál a usmíval se. Na obličeji ten stejný klukovský úšklebek, který měl při našem seznámení. Měl jsem pocit, že se to vše děje od znova. Tentokrát ovšem vypadal připraveně a upraveně zároveň, žádná napůl zapnutá uniforma nebo chybějící čepice. Jediné, co na něj v tu chvíli upozorňovalo, byly jeho vousy, jenž před tím neměl.

Možná to bylo z dřívější zkušenosti, ale moje pozornost čekala na jakýkoliv vtip z jeho strany. Byl to přece Dean Winchester známý svým humorem. Ačkoliv už byl na svém místě a mluvil, žádný vtip z jeho strany nepřišel. Můj údiv byl v té chvíli možná až moc velký, protože mi vlastně ani nedocházelo, že čte jména všech nastoupených vojáků pro případ, kdyby někdo chyběl.

,,Elliot Chris, Rogers Jim.."

,,Novak Ca-...Castiel," vykoktal ze sebe zmateně s tím největším překvapením na tváři. Okamžitě svým pohledem přejel všechny řady, dokud jeho oči neskončily na té čtvrté, kde jsem se snažil udržet kamenný obličej. Bylo mi ho líto, vždyť ho z jeho udivení musel vyvést major, který celou dobu stál vedle něj. Jeho pozornost od té chvíle nedosahovala ani padesáti procent. Vždyť byl jen samé zakoktání, zastavení a celá jeho proslavená jistota rázem neznamenala nic.

Všechno se zlomilo v sekundě, kdy všichni skončili nástup a začali nastupovat do letadla za mírného pokřiku od příbuzných, kteří pouštěli svůj kus rodiny do země, kdy jsi nikdy nejsi jistý, jestli tě někdo nepostřelí. Moje pozornost se nasměrovala do davu, kde v popředí stál Jack. Zmohl jsem se jen na zamávání s lehkým úsměvem. Můj pohled na něm zůstal nejméně dvacet sekund, dokud mě před všemi lidmi nechytily dvě ruce za uniformu a postupně mě nezatáhly do letadla.

,,Nevím, jak jsi to představuješ, ale tohle byl ten nejhorší nápad tvýho života. Víš vůbec, do čeho jdeš? Přemýšlíš ty vůbec někdy?" zakřičel snad s jedním jediným nádechem.

,,Nepočítej s tím, že tam s náma zůstaneš dlouho, hned jak to půjde, vypovím tě ze smlouvy," zvýšil svůj hlas ještě více, zatímco stále svíral mou uniformu. Moje sebevědomí v té chvíli dosáhlo nejvyššího bodu, čímž jsem mu v tom nejklidnějším tónu dokázal vzdorovat.

,,Náhodou vím, že to není jen na tvém posouzení a navíc je to moje práce, kdybys náhodou nevěděl, že jsem voják stejně jako ty," odbyl jsem ho hned, co to šlo. Jeho pohled popisoval snad celou situaci. Ta zmatenost smíšená se strachem a naštváním nechala vyjít na povrch část Deana, kterou jsem ještě neviděl.

,,Tak poslyš," řekl tiše, aby ho procházející neslyšeli, přičemž se jeho stisk zvedl až pod můj krk.

,,Já jsem voják, ty ani z části nevíš, co musíš prožít, abys jím opravdu byl, ta uniforma totiž nic neznamená!" zakřičel mi přímo do ucha. Mé ego v tu chvíli kleslo na naprostý bod mrazu a respekt se zvýšil o nejméně sto procent. Snad každý člověk, který v tu chvíli procházel kolem nás, litoval mého neštěstí, protože asi nikdo nechce být ten první voják, na kterého se křičí.

,,Já jsem tady generál," dodal již klidnějším hlasem stále nepouštějíc jeho stisk pod mým krkem. Možná se jeho chycením snažil obnovit můj respekt na jeho osobu, nebo mi prostě jen ublížit.

,,Generále?" ozvalo se přímo za ním, na což zareagoval jen protočením očí.

,,Nechtěl byste ho už pustit?" optal se ho muž se stejnou hodností, jako byla ta jeho. V tu chvíli mě opravdu zachránil, protože Deanův stisk vážně opadl a já rychlostí odešel na své místo v letadle.

,,Lituju tě, nikdo nechce, aby se na něho Winchester zasedl, to ti opravdu nepřeju," ozvalo se po mém usednutí naproti z uličky. V tu chvíli se z dalších částí letadla ozval souhlas.