Soldiers

Prolog

Procházel jsem prázdnými ulicemi města. Byly tři hodiny ráno, čas, ve který normální lidi spí, ale já podle ostatních normální nejsem.

Tohle nemůžeš, zbláznil jsi se, to nemůžeš myslet vážně. Přesně tohle jsem slyšel na každém rohu. Každý má sen, někdo chce být herec, druhý zpěvák, třetí jen prostý mechanik, ale pak jsou tu lidé jako já. Chci být voják, vždycky jsem chtěl a vždycky jím budu chtít být.

Celý život poslouchám, že to je špatné, že to není pro mě, ale já vím, že to je přesně to, co chci. Chci hlídat vojenské sklady, chci bránit hranice, chci jezdit na mise a bojovat, chci být voják.

,,Nemáš drobný, Casi?" uslyšel jsem před sebou.

Ah, Mike.

,,Něco najdu," řekl jsem krátce a začal se hrabat v kapsách mých kalhot.

,,Díky brácho," zamumlal, když jsem mu do ruky položil nejmíň tři stovky v drobných.

,,Co vlastně děláš tak pozdě venku?" zeptal se, když jsem ho už míjel na odchod.

Místo toho, abych mu odpověděl, jen jsem se usmál. Mám Mika rád, hodně rád. Všichni ho berou jako toho pobudu na ulici před barákem, ale já můžu s jistotou říct, že je víc než to. Nebál bych se říct, že je to můj kámoš. Pokaždé, když se něco pokazí, je tu on, který si se mnou popovídá a vyslechne mě.

,,Přemýšlím nad mým smyslem života, to ale asi znáš, ne?" optal jsem se místo odpovědi.

,,Sedej," zavelil, přičemž vedle sebe poklepal rukou. Bez přemýšlení jsem usedl vedle něj na tenkou deku, na které seděl.

,,Já nad ním přemýšlel tak dlouho, že jsem nakonec skončil tady, na ulici, kde na mě lidi koukají jako na úplný odpad společnosti," řekl mi přímo do očí.

,,Jsi mladej, máš spoustu možností, doporučuju ti, aby jsi se nezahazoval někde, kde tě to nebaví."

,,Jdi si za svým snem," dodal a chytl mě kolem ramen.

,,Však víš, co je můj sen, takže i víš, že to není jen tak."

,,Je to jen tak, jenom ty se nemůžeš rozhodnout, což znamená, že si ten sen nesplníš, jestli budeš pokračovat jen přemýšlením nad tím, jaký by to bylo."

,,A-..asi máš pravdu."

,,Asi?" zopakoval a začal se smát.

,,Takže, vojíne Novaku, vstávat a jít spát, protože až vstaneš, máš spoustu vyřizování," zavelil a já poslušně vstal.

,,Dobře, kdyby mě doma chtěli zabít, svedu to na tebe," dodal jsem před odchodem.

Stačily dvě minuty na to, abych unaveně dovrávolal ke dveřím bytu. Otevřel jsem jak nejtiššeji jsem mohl, ale stejně jsem upoutal pozornost, protože se do pár sekund rozsvítilo světlo po celé místnosti.

,,Kde zase chodíš, Castieli?" zeptala se máma, zatímco si mnula oči.

,,Nemohl jsem spát."

,,Proč?"

Po její otázce to přišlo, ty pochyby, které jsi s sebou nesu celý život. Překonal jsem je jen jednou v životě za pomoci Ellie, která chudák kvůli tomu skončila tisíckrát hůř jak já.

,,Chci jít k vojákům."

,,Jo, to už jsi říkal," řekla, jako by to nic neznamenalo.

,,Ale já to myslím vážně!" vyjekl jsem.