This Part Of My Life 3

Chapter 2

A kdo ti dal to právo všem rozkazovat? To by mě vážně zajímalo, vztekal jsem se na sebe a na toho tvora, který mi dlouhé týdny zatemňoval mysl.

Ublížil jsem mu a pokazil mu část života. Musel mě za to nenávidět. Já se rozhodně nenáviděl!

Harry byl vždycky jako můj bráška, kterého jsem jinak neměl. Ono totiž, vyrůstat s tolika sestrami a žádným bratrem nebyla mnohdy procházka růžovým sadem, i když tou záplavou růžových šatiček a všelijakých navoněných panenek se to tak mohlo jevit, ale já to někdy nezvládal. Byl jsem rád za velkého bráchu, ale občas mi ten můj chyběl. Měl jsem sice spoustu kámošů a vyloženě chlapské aktivity mi tudíž nechyběly, ale byť jsme se bavili o mnoha věcech, o některých bych nejraději mluvil jen s někým blízkým. S bratrem třeba. S bratrem, kterého jsem našel v Harrym.

A tomu stejnému Harrymu jsem v posledních dnech hodně ublížil. Ublížil jsem bratrovi. Rodině.

To nedokážu napravit, povzdychl jsem si v duchu. A jestli to nedokážu s Harrym, tak s Deb už vůbec ne.

Nahoře se otevřely dveře. Nevěděl jsem, jestli ty moje nebo to byl jiný z kluků, ale aniž bych to zjišťoval, vstal jsem a vydal se po schodech nahoru. Už jsem nedokázal sedět sám v tom zatraceném tichu. Potřeboval jsem společnost a taky si protáhnout končetiny, takže jsem ty schody vyšlapat musel.

Na konci chodby postával mezi pootevřenými dveřmi mého pokoje Harry. Pak je zavřel a vydal se mi vstříc.

„Je tvoje,“ oznámil mi s nepříliš nadšeným výrazem a vyzýval mě tak ke vstupu do toho pokoje. Pokoje, který by se za malou chvíli měl stát posledním místem na světě, kde bych se snažil hledat odpočinek.

„Je to zlé?“ zeptal jsem se ho vystrašeně.

Zaváhal. Uvažoval, zda mi nemá raději zalhat.

„Pravdu, Harry.“ Raději jsem mu pomohl s jeho těžkým výběrem. Lhali jsme už dost dlouho. Dnes, v ten nešťastný den se karty obrátily a na řadě byla už jen pravda. A v tomhle případě naprosto tutová!

„Fajn. Pravdu,“ zamumlal si Harry k sobě, jako kdyby se snažil se o tom přesvědčit. Jeho tvář se napínala a povolovala v různých křečovitých grimasách už od chvíle, kdy vyšel z toho pokoje, ale nakonec – „Jo,“ vydechl a povolil.

Jeho odpověď štípla můj ušní bubínek, ale jinou odpověď než tuto jsem ani nečekal, takže jsem se na to jakž takž připravil. Věděl jsem, že to bude zlé.

„Jak moc?“ zeptal jsem se a to už byla otázka, u které by se dalo zvažovat více variant odpovědí, avšak jedna byla pravděpodobnější než ostatní. A na tu se taky dostalo.

„Dost,“ oznámil mi nakonec po krátké odmlce. Nemotorně jsem kolem sebe plácl rukou do vzduchu a narazil na zábradlí, kterého jsem se chytil pod náhlou vlnou nevolnosti. „Hej,“ křikl po mně Harry a přidržel mě. „Zas tak strašné to není, abys mi tu omdléval.“

„Je to ztracené,“ zamumlal jsem zdrceně a s pomocí Harryho paží a těla jsem se sesunul na podlahu. Oba jsme se zády opřeli o zábradlí a on mi hodil svou paži okolo mých skleslých ramen.

„Není. Nikdy není nic úplně ztracené. Vlastně…“ snažil se mě utěšit.

„Co vlastně?“ postrkoval jsem ho, když se neměl k dokončení toho, co načal.

„Čekal jsem to horší, takže bych řekl, že v určitém směru pohledu jsme na tom vlastně ještě dobře.“

„Co znamená v určitém směru pohledu, Harry?“ vyptával jsem se dál s hlavou sklopenou k zemi. Bál jsem se. Bál jsem se jeho odpovědi, ale potřeboval jsem ji slyšet. Potřeboval jsem se připravit na to, co mě čekalo.