Vlčí láska [✔️]

XLIV. Daitor & Altira

„Altiro..."

„Já vím, já vím. Měla jsem si dávat pozor. Ale všechno je v pořádku, neboj." Přitulila se ke mně a zavřela oči. „A teď už dobrou noc, jsem utahaná."

Potichu jsem si povzdechl. „Dobrou noc."

Zavřel jsem oči, hlavu si položil vedle té její a oddal se spánku.

~

O ČTYŘI DNY POZDĚJI

Dneska je ten den. Den, kdy sem přijde smečka Tajemného.

Už včera bylo ve vzduchu cítit napětí, dneska je ale o mnoho větší.

Na lov dnes nepůjde nikdo. Hlídkaři dostali povolení v době svého volna lovit, takže jsme měli více kořisti.

Protáhl jsem se a pohlédl na vlčici vedle mě. Neklidně jsem si olízl pysky. „Jsi březí už padesát sedm dní. Pořád se to blíží."

„Daitore, klid. Dle tvé matky a Sharow je doba březosti šedesát dva až sedmdesát pět dní. To mi zbývá minimálně pět dní k dobru," řekla konejšivě Altira.

„Ale můžeš porodit i dříve," namítl jsem. „Alti, já mám prostě strach."

Přiznat to bylo neuvěřitelně těžké. Já bych měl bylt ten silný, ten, kdo si bude hrát na nebojácného. Ale nešlo to.

„Ale to je přece zcela normální! I já mám strach. A to velký. Vždyť jsou to naše první vlčata!" vyštěkla klidně, zároveň však nadšeně.

A právě proto jsem se tolik bál. Nevěděl jsem, co to obnáší. Co to obnáší být otcem. Zvládnu se postarat o svou družku a naše vlčata? Zvládnu se postarat o naši rodinu?

Polovina dne uběhla. Smečka se držela v táboře. Samozřejmě kromě hlídek, které na hranicích zachytily pach sedmi cizích vlků. Nebylo pochyb, že dnes přijdou.

Jakmile se Sluneční vlk přehoupl přes střed nebe, všichni včetně hlídkařů zůstali v táboře. Nevěděli jsme, kdy přesně přijdou. Všichni neklidně přecházeli po táboře.

Náhle se někde blízko ozvalo vytí. Byl to cizí vlk.

Smečka se okamžitě seskupila do bojové formace. Já, Fang, Arrow a Shewel jsme stáli ve předu. Za námi, vždy do mezery, se postavili Aasan, Spring, Sharow, Storm a Sheyla. V poslední linii stáli Snap, Clever s Missile. Nakonec Altira.

Slyšeli jsme dusot tlapek. Brzy na to jsme uviděli i vlky.

Krémově zbarvený vlk a hnědá vlčice z mého prvního snu. Hned za nimi běžely dvě rudohnědé vlčice. Na konci běželi světle šedý vlk a červený vlk.

Celou smečku vedl zářivě bílý vlk s černou přední tlapkou. To on byl Tajemný. Připadal mi povědomý. I jeho pach jako bych už někde cítil.

Smečka se zastavila jen pár skoků od nás. Tajemný postoupil dopředu. „Tak jak jste se rozhodli?"

Shewel stojící hned vedle mě vycenil tesáky. „Svého území se nevzdáme."

Na moment bylo ticho. Jenže zezadu se ozvaly výkřiky a celá naše formace se pohnula. Skrz mě a mého otce se tlapku před nás protlačila Altira. „To ti nedovolím!"

Tajemnému se rozšířily nozdry, když Altiru uviděl. „Obávám se, že v tvém stavu o tom nerozhoduješ, sestro."

ALTIRA

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ne, to prostě nemohla být pravda.

Jenže jeho hlas, jeho pach i jeho vzhled mé obavy potvrzovaly. Takže přežil ten masakr.

Všichni shromáždění vlci sborově zalapali po dechu. Ani jeho smečka nevěděla, že zde má sestru. Kdežto on ano. Musel to vědět.

„Ztratil jsi právo mě nazývat svou sestrou ve chvíli, kdy jsi napadl naši rodnou smečku," zavrčela jsem. „Nedovolím ti ublížit mé rodině, Wedingu. Znova už ne."

„Neprošel jsem lány světa jen pro to, abys mi teď zabránila vykonat pomstu. Slíbil jsem ji celé naší rodné smečce. Rodiče nebyli výjimkou. A ty také ne."

„Tak to počkej!" Mladý, krémově zbarvený vlk za ním se na něj rozhořčeně podíval. „Říkal jsi, že jdeme za územím a lepším životem. O pomstě sestře nepadlo ani slovo! Navíc je ta vlčice březí!"

„Území mít budeme. A neřekl jsem vám o tom z toho důvodu, protože vám do toho nic není. Oběti jsou nutné. Na tom se nic nemění," řekl Weding. „A teď – útok!"

A gratuluji @fanfikcejsounej za správný odhad!