Vlčí láska [✔️]

XXVIII. Altira

Po Daitorově prohlášení Alfa pouze mávl tlapou. Jenže Daitor se na něj díval takovým zvláštním pohledem. „No jo, já vím!" povzdechl si Alfa. „Měli jsme ho hlídat." Daitor téměř neznatelně přikývl. Celkem mě překvapilo, že proti tomu Shewel nic neměl, protože Alfové většinou nesnášejí takové chování, ale zřejmě udělal výjimku.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Až teď mi došlo, že je zde vlastně celá smečka. Spring a Sharow zaujatě sledovaly Daitora. Nakonec si Alfa vlčice odkašlala: „Tak tedy, když je tahle záležitost vyřešená, co takhle se vrátit zpět k povinnostem?"

Sklopila jsem pohled k zemi. „A abych nezapomněla," ozvala se znova Alfa. „Ulovili jste něco nebo ne?"

Snap loupla očima po Daitorovi. „Byli jsme uprostřed lovu, když se rozběhl pryč," řekla. Neznělo to jako výtka, pouze jako konstatování. Její další slova byla veselejší. „Naštěstí se nám podařilo chytit jelena."

„Dobrá," zabručel Arrow. „A teď už běžte." Lovci se šouravým krokem vydali pro kořist a hlídkaři zpět do tábora. Následovaly je i Spring a Sharow. „Daitore?" houkl Shewel.

„Tak to prr!" naježil se Daitor. „Ty si myslíš, že po tom, co se tady dělo, ji nechám samotnou? Tak to v žádném případě! Já už mám po lovu a jsem si více než jistý, že ostatní jednoho jelena zvládnou. Zůstávám s Altirou."

Shewelovi se zablesklo v očích, ovšem ne zlostně. „Nic tě nedonutí odejít od ní, že?" utrousil na půl tlamy. Zatřepal hlavou. „Dobře. Ale nezapomeň, že Altira má svou práci." A s tímhle odešel.

Daitor zahrabal tlapkou do země. Neklidně se na mě podíval. Jeho výraz o něco změkl. „Tak pojď. Uděláme, co je třeba, abychom měli volno."

Pracovali jsme za vlídného ticha. Na sobě jsem neustále cítila pohled černého vlka. Bylo mi jasné, že na mě bude dávat pozor a sledovat mě na každém kroku. Tedy, více než obvykle.

Šlo to rychleji, když mi Daitor pomáhal. Zanedlouho jsme před tábor naskládali hromadu mechu a listí. Před doupětem Alf jsem zaváhala, ale Daitor se prostě protáhl kolem mě a vešel dovnitř. Jeho rodiče byli venku, takže jsme je nerušili. Pokračovali jsme dále, až jsme se dostali k naší noře. Jakmile jsem vstoupila dovnitř, trochu jsem se zachvěla. 

„Děje se něco?" ozval se můj druh. Ani mě nepřekvapilo, že mu to neuniklo.

„Ne. Nic se neděje," odvětila jsem přesvědčivě a s úsměvem. Černý vlk se obrátil a podíval se mi do očí. „Dobrá," usoudil nakonec.

Přišla jsem k němu a lehce mu olízla čenich. Přimhouřil oči a natáhl ke mně hlavu, ale já jsem se smíchem ucukla. „Ne ne. Pojď, musíme to dodělat."

Nasupeně na mě hleděl, ale jeho oči se smály. Brzy jsme měli naši noru hotovou, a mohli jsme se přesunout k doupatům lovů a hlídkařů. Do mysli se mi vkradla jedna myšlenka. Jako Omega bych měla mít noru na největrnějším místě. Místo toho mám noru na třetí nejlepší pozici. Myslí si ostatní, že je to nespravedlivé? Že bych, ačkoli je můj druh Třetí vlk, měla mít svou vlastní noru? 

„Nad čím přemýšlíš?" houkl Daitor. Nechápavě jsem se na něj podívala. Jak na to přišel? „Já jen, že jsi stála na místě a dívala se do zdi," vysvětlil. Vážně? Ani jsem si nevšimla. 

Chvilku jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem povolila. Když jsem se Daitorovi svěřila, co mě napadlo, potichu zavřel. „Tak to ne. Ty jsi má družka a budeš u mě. Je mi jedno, jestli to vadí ostatním. Jestli si chtějí přilepšit, ať to udělají klasicky. Soubojem."

To mě rozesmálo. Daitor na mě chvíli zíral, ale pak uvolnil od svého postoje a zasmál se také. Vyšli jsme z doupěte hlídkařů a rozhlédli se kolem sebe.

„Hm... a co teď?"

„No, už máme všechno hotové. Já i ty máme po zbytek dne volno. Takže co takhle odsud vypadnout?" navrhl Daitor. Nestačila jsem odpovědět a on už mě popadl za zátylek a nesl mě pryč. Přikryla jsem si oči tlapkami; jestli mě takhle někdo uvidí!  

Hned, co jsme dosáhli hranic lesa, mě Daitor položil na zem. V očích se mu zvláštně zablesklo. Velice jemně mě štípl do ucha a rozběhl se pryč. „Hele!" zaprotestovala jsem. Okamžitě jsem se rozběhla za ním ve snaze mu to oplatit. Brzy jsem ho dohnala,  ale měla jsem dojem, že zpomalil. Máchal mi ocasem přímo před tlamou a já jsem neodolala. Otevřela jsem tlamu, počkala si na správný okamžik a pak skousla. Samozřejmě opatrně. Pohotově jsem jeho ocas znova pustila. 

Daitor nepatrně natočil hlavu a vrhl po mě pohled ‚To ti nedaruji.' Vzápětí zrychlil. Napodobila jsem ho. On však náhle prudce stočil směr. Už jsem pochopila, co myslel tím, že mi to nedaruje.

Nestačila jsem zabrzdit, a tak jsem se vřítila přímo do obří hromady spadaného listí. To se rozlétlo všude kolem a mě to na chvíli kompletně zmátlo. Konečně jsem zastavila, seděla jsem na zemi s listím v kožichu a všude kolem. Propalovala jsem pohledem zelenookého vlka, jenž se válel na zemi a svíjel se smíchy. 

I já jsem měla co dělat, abych se nesmála, ale rozhodla jsem se, že mu dám za vyučenou. Nasadila jsem smutný pohled. „Já jsem ti věřila," zafňukala jsem. „A tys mě tak zradil!" 

Rázem bylo po smíchu. Daitor se zvedl, oči vytřeštěné hrůzou a strachem. Ve chvilce byl u mě. Natiskl se ke mně. „Altiro! Já..." nemohl najít správná slova. „Byla to... Altiro... hmpf..."

Nedalo se to vydržet. Lehce jsem se zasmála. „Já vím, Daitore. Byl to jenom vtip." Zatvářil se zmateně a nevěřícně zároveň. Nedala jsem mu šanci odpovědět a přitiskla jsem svůj čenich na ten jeho. Ochotně spolupracoval. Setrvali jsme tak hodnou chvíli, než sklonil čenich.

„Miluji tě," vydechla jsem náhle. „Daitore, vím to již nějakou dobu. Miluji tě. Tak to je, bylo i bude. Jakmile jsi vstoupil do mého života, vše se změnilo. Ale k lepšímu. Jsi můj druh, stejně jako já tvá družka. Už nikdy se od tebe neoddělím. Nikdy." 

Mohla jsem mu to říct kdykoli jindy, jenže já už jsem nechtěla čekat. Chtěla jsem, aby to věděl. Aby věděl, co k němu cítím. Hned.

„Altiro..." zamumlal. Znova spojil naše čenichy. Přitiskl se blíže ke mně, tak těsně, že už to více snad nešlo. 

„Jsi můj druh," zašeptala jsem, když jsme se na krátkou chvíli oddělili. 

„A ty má družka," zavrčel téměř neslyšně. 

Položila jsem si hlavu na jeho hruď a poslouchala pravidelný rytmus jeho srdce. Tahle chvilka se nedala ničím pospat. Byli jsme sami v lese, jen my dva, nikým nerušeni. Zvedla jsem hlavu a natáhla se k jeho čenichu pro hluboký polibek plný lásky.