Strážný anděl [Viktuuri CZ]

Anděl a bruslení

Yuuri

Šel jsem s Viktorem na trénink. Bylo to trochu dál. Říkal, že obvykle celou cestu běží, ale protože má spoustu otázek, chce jít pěšky.
Šli jsme po mostě. Vítr mě štípal a vypadalo to, že bude každou chvíli sněžit.
Vedle nás jelo jedno auto za druhým, odevšud bylo slyšet pískání větru, ale přesto bylo mezi námi dvěma ticho.

,,Ne-nechtěl ses mě na něco zeptat?" Přerušil jsem ticho a podíval se směrem na něj.
On se podíval na mě, nervózně se zasmál a poškrábal se na zátylku.
,,Ehm... Ano, to ano, jen hledám správné otázky."
Kývl jsem. ,,Tak až tě napadnou, tak se zeptej." Ukončil jsem prozatím náš rozhovor opět dál prostor větru a trapnému tichu.

,,Takže ty jsi teda anděl?" Ujistil se. ,,Ano, jsem." Kývl jsem.
,,A byl jsi andělem vždycky nebo ses jím stal?"
Podíval jsem se dolů. ,,Byl-... Byl jsem člověk." Teď se na to zeptá.
,,Kdo si byl předtím?" Zeptal se... Povzdechl jsem si a zastavil. On také.
,,Každý nevinný člověk se po smrti stane andělem. Pokud nespáchá žádné velké hříchy, samozřejmě. Já... Já jsem neměl čas se vůbec pořádně porozhlédnout." Trochu jsem se usmál a stále se neodvážil na něj podívat.

,,Teď ti moc nerozumím, jak to myslíš?"
Pomalu jsem se nadechl a vydechl.
,,Zemřel jsem, když mi bylo pět, před devatenácti lety." Sevřel jsem pěsti. Nechtěl jsem na to myslet, znovu o tom přemýšlet.
Viktor si toho zřejmě všiml. ,,Ne-nemusíš mi to říkat. A jestli ne teď, tak jindy, hm?" Usmál se a jeho ústa jakoby tvořila srdce. Sladké.

,,U-um... Máš ještě nějaké otázky?" Znovu jsme se rozešli, ale on jen zatřásl hlavou.
,,Už jsme tady, takže už by to bylo asi zbytečné."

Vešli jsme do velké světlé budovy, na které byl nápis v azbuce a nějaký znak.
Zamířili jsme do šaten. Viktor si sundal šálu, kabát a nechal si jen černé tričko s krátkým rukávem a tmavé legíny. ,,Není tam taková zima jako venku, tak si vem moji mikinu." Řekl, když si z tašky vyndával brusle a pohodil hlavou směrem k mikině, nespoštějíc oči z vázání. Já si mezitím sundával kabát a místo něj si dával tmavě modrou mikinu.
,,Zlaté ostří?" Zeptal jsem se trochu posměšně.
,,Můžu si dovolit. Tohle je nejedna zlatá věc, kterou mám...či schovávám." Odvětil trochu lhostejně až na poslední část.

Zpoza dveří se ozvala velká rána. Dveře se rozletěly a byl slyšet hlasitý řev. ,,VIKTOREEEE!!!" do dveří přišel malý kluk s blonďatým o trošku delším mikádem. ,,Привет Юри! [Ahoj Yuri!] " Zamával mu Viktor. Já stál jako přibitý. ,,KDE SE FLÁKÁŠ STAROCHU?! MÁŠ HODINU ZPOŽDĚNÍ!!!" Řval na něj. Viktor se tvářil klidně, byl v dobré náladě, ale já se bál dýchat. Ten kluk je jistě jeden ze ztělesněných hříchů! ;)

Pak se blonďák otočil na mě. ,,Huh? Kdo jsi ty?!" Zavrčel na mě.
,,J-já j-jsem..." Odkašlal jsem si, abych si nabyl chybějící odvahu. ,,Jsem Yuuri. Jsem Viktorův strážný anděl, ochránce, který přišel Viktorovi pomoci od hříchu." Kluk na mě chvíli nechápavě čuměl. Pak se rozesmál, až brečel. ,,To už se Viktor nedokáže ani dostat z postele, takže už z nebe někoho vyslali! To..To..." Nedokončil větu a svalil se smíchy na zem. ,,N-no vlastně, každý má svého strážného anděla. I-i ty jo vlastně můžeš mít, nebo budeš něčí." Pokoušel jsem se mu vysvětlit, ale nevím jestli poslouchal. ,,Jinak Yuuri, tohle je Yuri, jen s jedním u. Ale pořád je to matoucí. Yuri, budeš Yurio, okej?" Přikývl jsem a mé oči upoutaly zrak na Yuriovi, který se sápal po lavičce, aby se zvedl.
Nejdřív vypadal trochu zmateně, ale potom se nadechl a zvážněl.

,,Viktore, Ksenia." Viktorův úsměv pominul. Yurio odešel z místnosti a Viktor chvíli jen seděl na lavičce, nikdo jsme nepromluvili.
,,Kdo je-" Chtěl jsem se zeptat, ale Viktor mě přerušil.
,,Tak Yuuri, jdeme, ne?" Vykouzlil pro mě jeho kouzelný úsměv a dovedl mě ke kluzišti.