The last shot

IV.

Naše školní sestra mě poslala domů s tím, že mám zajít za rodiči, aby mě odvezli na vyšetření. Prý to nemám brát na lehkou váhu.

Omluvila mě z odpoledního vyučování a já se vydala k domovu. Jediným štěstím bylo to, že rodiče doma ještě nejsou, takže nezjistí, že se mi udělalo v uvozovkách špatně.

Po cestě domů se mi trochu zamotala hlava a já jsem hned po odemčení dveří mířila do kuchyně s úmyslem napít se studené vody. Z police jsem vyndala sklenici a napustila si vodu z kohoutku.

„Winnie, jak ti je?" Málem jsem se udusila tím lokem, když jsem za sebou zaslechla tátův hlas.

Ošetřovatelka mě zklamala a zavolala mu. Tímto se nevyhnu zbytečné návštěvě v nemocnici.

„Je mi dobře tati, nejspíš mám jen špatný tlak, nic to není." Usmála jsem se na něj a on se moc spokojeně netvářil.

„Po zbytek dne budeš ležet a na zítra ráno jsi objednaná na vyšetření dobře?" Ach bože, nenávidím, když jim si kvůli mě musí rodiče brát volno z práce.

Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou a už jsem se chtěla ohradit, když mě jeho zvednutá ruka a přísný pohled zarazili.

„Ne Winnie, nechci slyšet žádné výmluvy. Pokud ti nic není, tak se nemusíš ničeho bát. Je to pro náš klid zlatíčko, co kdyby se ti opravdu něco stalo?"

Poraženecky jsem vydechla a vydala se po schodech nahoru do svého pokoje, kde jsem práskla taškou do rohu. Z perfektně ustlané postele jsem stáhla tenkou přikrývku, kterou jsem používala místo přehozu a sedla jsem si na rozšířený rám u okna.

Vždy když jsem naštvaná, nebo smutná trávím čas na tomhle místě. Uklidňuje mě pohled z okna. Přehodila jsem přes sebe deku a pustila jsem se do pozorování lidí a aut na ulici.

Pošťačka právě roznášela letáky a psi na zahradě ji vítali radostným štěkáním, které maličko procházelo okenní tabulí.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, když mi na dveře někdo zaklepal.

„Ano?"

Dovnitř vešel táta s tácem v ruce. Položil ho vedle mě, mlčky mě pohladil po rameni a zase odešel.

Pomalu jsem se pustila do sýrové omelety a při tom jsem myslela na všechno, co by se mohlo stát, kdybych byla opravdu nemocná.

Když jsem dojedla, odnesla jsem tác dolů a rozhodla jsem se, že si budu chvíli číst, ještě mě čeká dobrých pár hodin nudy.

Ze spoda se ozval zvonek a já ho ignorovala, přeci jen většinou chodí rodičům balíčky, nebo návštěvy.

Jenže to nebylo nic pro rodiče, což jsem si uvědomila až tehdy, když na prahu mých dveří stál Gabriel.

„Ahoj marode. Přišel jsem tě vytáhnout z nudy." Zasmál se nad mým výjevem.

Nudou už jsem si cuchala vlasy a mé domácí tepláky s Carterovo starým trikem mi nepřidaly na kráse.

Gabe se posadil vedle mě, byla jsem za jeho návštěvu vděčná, přeci jen je pro mě něco jako můj druhý bratr.

To on mě naučil hrát basket, už od mala jsem se s ním honila po menším prostoru před jejich garáží, kde měl koš.

„Neviděla jsem tě jít ze školy, seděla jsem skoro celou věčnost na okně."

Podala jsem možná pouze prohlášení pro sebe, nebo jen řečnickou otázku.

„Přišel jsem trochu později, protože jsem byl po škole." Poškrábal se na zátylku jako vždy, když se cítil rozpačitě. Já mohla jen vyprsknout smíchy.

„Ty a po škole? No Gabe!" Zasmála jsem se.

„No, Raff si v naprostý euforii zabodl propisku do ruky a já se neudržel se smíchem, tak mě Freetová nechala po škole."

Musela jsem se smát, než mi vlastně došlo, čemu se to smál.

„Počkej! Raffael a byl mimo až tak, že si bodl do ruky propisku? Bože jaká porohvězda mu konečně odepsala na jeho mail?"

V tom chytl Gabriel další výbuch smíchu. No možná bych se vsadila i, že jsem zahlédla, jak mu slzí oko.

„Sakra Winn, ty mě jednou zabiješ. Bohužel, mu neodepsala, ale oslovila ho Bryana Wattersová."

„Ou. A co po něm chtěla?"

Gabrielův výraz ze proměnil na vážný.

„Chtěla po něm doučování z dějin."

***

Seděla jsem s Gabrielem na posteli a dívali jsme se na Prokletí domu slunečnic. Viděla jsem to již stokrát, ale pořád jsem ten film milovala. Ne, že by to bylo nějak extra děsivé, ale opravdu se mi líbí originální nápad režiséra.

Najednou jsem si vzpomněla, že jsme takhle kdysi s Gabem trávili většinu našeho času, no v tu dobu, co jsme nastoupili na střední, čas nějak zmizel.

Našli jsme si i jiné přátele a už jsme nebyli jen sami dva, když jsem zrovna nebyla na nákupech s holkama, tak byl Gabe u Raffa a hráli videohry.

Jedinou mojí a Gabrielovo společnou činností se od té doby stalo pár her basketu na školním hřišti a to i s klukama.

„Gabe?" Šťouchla jsem ho do ramene.

„Hm?" Zvedl na mě hnědé pronikavé oči.

„Víš na co jsem si vzpomněla?"

Zakroutil hlavou v nesouhlasu.

„Jak jsi mě ze začátku nechtěl učit basket, říkal si, že jsem holka a ty to neumí. Když jsem ti ukradla míč a hodila koš, rozhodl ses, že budeme pokrevní bratři."

Nad touhle vzpomínkou se zasmál a ukázal mi své zépěstí. na levém zápěstí se mu táhla menší jizvička, přesně jako na mé levé ruce.

Tehdy nám bylo asi šest a chtěli jsme si hrát na přátelství na život a na smrt, jako ve filmech. Vzpomínám, že když si toho všimla máma, strašně vyváděla, co jsem dělala a týden mě nepustila za Gabem.

„Vzpomínáš, jak jsme ve první třídě vzali houbu a polili jí slizem z obchoďáku?"

„Jo, jo to bylo dobrý" Rozesmála jsem se.

„Víš, chybí mi to, dříve jsme takhle u filmů sedávali každý den po tom, co jsme skoro celou věčnost strávili u vaší garáže s polorozpadlým basketbalovým míčem."

Gabriel se na chvíli zamyslel a já jsem zkoumala jeho obličej. Nad obočím se mu vytvořila malá vráska.

„Od teď si ten čas budeme snažit ukrást zase pro sebe." Usmál se s jiskřičkami v očích a já nemohla nic jiného, než souhlasit.

Když přišla mamka, pozvala Gabriela k večeři, jako to dělávala často a hned po jídle mě poslala odpočinout si, kvůli zítřejší návštěvě u lékaře.

Když jsem ze sebe v koupelně shodila oblečení, všimla jsem si v zrcadle modřiny, která se mi táhla kousek pod ramenem.

Usmála jsem se nad ní. Alespoň je vidět, že nejsem fiflenka a dělám nějaký sport.

Ten den jsem totiž ještě netušila.