The last shot

II.

Před školou se to hemžilo studenty, všude samé skupinky až se nedá pomalu zaparkovat, jak postávají všude možně, dokonce i na parkovišti. Ráno je to tu jako na mraveništi.

Já osobně nemám ráda takové davy, to se člověk bojí, aby někoho nepřejel, nesrazil a nebo aby vůbec mohl projít tak, aby to stihl včas na první hodinu.

Vystoupila jsem z auta a zamkla ho. Kousek od schodů vedoucí k hlavnímu vchodu do školy jsem spatřila dvojici holek, ke které jsem zamířila.

Všechny jsem pozdravila a mohli jsme se vydat dovnitř, protože jsem byla poslední, na koho se čekalo. Když jsem k nim došla, tak se mi kolem zápěstí omotala Rawenina dlaň  a odtáhla mě  ke koutu, kolem kterého neprocházelo tolik lidí.

„Co se děje?"

„Tak co kočko? Připravena na dnešek?"

Vážně mě zatáhly do kouta jen kvůli tomu? Jo, mám praštěné kamarádky, ale taky jsou ty nejlepší.

„No, jo myslím, že jo." Dayen se na mě zamračila a mimicky předváděla, že mě něčím přetáhne po hlavě.

„Jak myslím? Máš říct, jasně že jsem připravená, já jim dneska všem natrhnu prdel!"

Poslední dvě věty od slova jasně na mě doslova zakřičela a já sebou leknutím trhla a potom se rozesmála, protože se hodně často nestávalo, že by zrovna člověk jako je Dayen zahrnovala vulgární slova do svého slovníku.

Muselo se dít něco zásadního, aby zapojila vulgarity do slov.

„Teda Day, ty jsi nějaká rozjetá! Neukradl ti dnes někdo učebnici matematiky, že jsi tak ostrá?" A to už jsme se všechny rozesmály.

Dělaly jsme si z toho vždy legraci a naší drahé kamarádce to nevadilo, protože přeci jen věděla, že to nemyslíme zle.

Dayen je typ holky, kterou byste tipovali na šprta, věčně zažraného v učebnicích a nesnesitelného knihomola, ale když máte čest poznat ji, tak najednou přestáváte věřit ve vše, v co jste doposud věřili, protože ona je pravým opakem toho, jak vypadá.

Drobná tichá brunetka s brýlemi na nose, vypadající na nejvzornějšího andílka, ale to je pouze obal, v nitru je to stvoření ďábla.

Za to Rawen, k té bych se bála jen přiblížit. Dlouhé havraní vlasy, štíhlá postava, oblé křivky, prostě sen každého kluka.

A že to už kolik kluků na naši princeznu nedostupnou zkoušelo, vždy je odmítla způsobem, že se k ní od té doby sotva přiblíží.

Vyrušilo nás zvonění na hodinu a tak jsme se rozeběhly všechny tři jiným směrem a myslím, že z nás jsem to právě měla já nejhorší, protože holky měly hodiny v přízemí a prvním patře, bohužel já musela až do třetího.

Zadýchaná a zpocená jsem brala schody po dvou. Konečně jsem se ocitla přede dveřmi do učebny a opatrně jsem na ně zaklepala.

Nečekala jsem na pozvání a nesměle jsem stále zadýchaná vklouzla do třídy.

„Omlouvám se pane Reineere." pípla jsem a rychle jsem mířila ke své lavici vedle té Gabrielovo, protože mě znepokojovaly pohledy všech ostatních.

Gabeovi jsem němě naznačila ahoj a hodila jsem tašku, ze které jsem vytáhla blok a propisku pod stůl.

Začala jsem si opisovat příklady z tabule, když se ozval školní rozhlas.

„Prosím členky ženského basketbalového družstva, aby se v devět hodin dostavily i s dresy do tělocvičny. Tréning se z organizačních důvodů přesouvá z jedenácté hodiny. Děkuji za pozornost."

Okamžitě po doznění posledního slova jsem strnula a periferně jsem zahlédla Gabriela, jak k mé lavici natahuje ruku.

Povzbudivě tu mou stiskl a zašeptal něco ve smyslu, že to bude dobré. Omámeně jsem přikývla a otočila jsem hlavu k nástěnným hodinám visícím nad dveřmi.

Je osm třicet, nemám čas se psychicky připravit. Celou dobu od toho, co jsem se vzbudila, jsem si opakovala dokola, že mám čas a oni mě oberou o dvě hodiny psychického povzbuzování.

Zase jsem začala myslet pesimisticky, protože teď jsem byla opravdu v koncích. Polil mě studený pot a zasekl se mi v krku velký knedlík.

Momentálně jsem měla trému, jako před mým úplně prvním zápasem, nevím proč, ale tohle je pro mě důležité. Basketbal je můj život a já chci hrát zápas proti Georgetownu už jen z důvodu, abych té mrše ukázala, co je zač Winnie Cornellová.

Jakmile zazvonilo, rychle jsem se sbalila a vystřelila ze třídy. Mířila jsem na toalety, ale ještě jsem za sebou stihla zaslechnout Gabrielův hlas.

Vyřítila jsem se na toalety a postavila se před zrcadlo. Pustila jsem z kohoutku vodu a opláchla si obličej hodně studenou vodou.

Podívala jsem se na svůj odraz v té věci tyčící se přede mnou. Ještě dvakrát, nebo třikrát jsem na sebe pro jistotu chrstla vodu a vyšla ven.

Hned na chodbě mě někdo popadl za loket. Co to sakra dnes všichni mají s chytáním mě za ruce?

Stála jsem tváří v tvář Gabeovi. Nechápala jsem co dělá a když mi své velké dlaně přiložil na tváře, trochu jsem zpanikařila.

,,Winn, uklidni se. Jak jsem řekl včera, jsi nejlepší basketbalistka na škole a vůbec nemusíš mít strach, že se do týmu nedostaneš, protože já vím, že to dokážeš, protože ty jsi nejoddanější člověk tomuhle sportu, kterého jsem poznal, takže ti říkám zahoď stres, trému a strach do koše, hlavu nahoru a ukaž všem co je v tobě!"

Po těchto slovech mi po tváři stekla slza, kterou mi palcem setřel a já jsem mu musela vytrhnout svůj obličej z dlaní, protože jsem ho potřebovala obejmout.

Ve vteřině mě obalily silné paže a vtáhly mě do pevnějšího objetí.

,,Díky Gabe." šeptla jsem k němu. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se směrem k tělocvičně. Mám čtvrt hodiny na to, abych se převlékla.

Otevřela jsem dívčí šatnu a naskytl se mi pohled asi na patnáct dívek připravujících se na tréning.

Odhodila jsem tašku ke své skřínce s číslem čtyři. Čtyřka je mé šťastné číslo, které pyšně nosím na dresu.

Vysvlékla jsem si džíny s trikem a vyměnila to za tílko se svým příjmením a oblíbeným číslem. Tílko jsem si pořádně zastrkala do trenek a už mi zbývalo jen ohnout se a zavázat si tkaničku.

Uvázala jsem si své blond vlasy do ohonu, nezapomněla jsem si ještě sundat náhrdelník pro štěstí od bráchy a s hlubokým výdechem jsem opustila prostory šatny.

Ocitla jsem se v tělocvičně už skoro plné dívek. Zahlédla jsem trenérku, jak mluví s Alice Weardanovou, kapitánkou ženského družstva.

Pomyslela jsem na to, že Alice to má v kapse, rozhodně se zúčastní zápasu. Možná mě tak trochu bodla žárlivost, protože jsem si uvědomila, že ona se musí vždy účastnit jakéhokoliv důležitého zápasu.

Tělocvičnou se rozlehla trenérky píšťala a všichni jsme si nastoupily.