Barvy života - Nema

Kapitola osmnáctá - Díra

Sotva matka otevře dveře do domu, žaludek se mi zhoupne jako na vodě. 

Cítím tu známou vůni osvěžovače do aut, která vládne v prochladlé verandě. Vzduch je citelně vlhký a tak trochu ochladlý, jelikož veškeré teplo pohlcují staré pískovcové zdi a kamenná podlaha, která studí při každém doteku.
Zamyšleně se rukou opřu o stařičké dveře s neprůhledným sklem, které pode mnou tiše zavržou. Ozve se tlumený řinkot několika svazků klíčů, které na nich visí na háčcích. Zvednu k nim oči – nejmohutnější ze svazků je otcova hromada klíčů, které si tam věší, pokud je zrovna nemá u sebe v kapse. Je to tak ohromná kopa, že mu vždycky v kapse dělá podivnou bouli. Dodnes nechápu, jak mu to může nevadit při řízení.

„Vítej zpět doma," pronese tiše matka, než mě pohladí po tváři a sama zapluje do ložnice, aby si odložila bundu.

Několik minut setrvávám na úzké chodbě, sedíc na ledově studených schodech. Matně si vzpomínám, jak jsem tu jako mladší pobíhala. Vždycky jsem se rozeběhla z verandy, běžela až ke dvěma malým schůdkům mířícím dál do chodby, od prvního se odrazila a běžela dál, zastavujíc se až u hlavních dveří. Babička mě vždycky varovala, abych to nedělala. Strýček si tu onehdy rozbil hlavu, když dělal to samé. Spousta krve, říkávala mi tehdy, když mi to vyprávěla. Spousta krve. Myslím, že jsem teď v průběhu svého života už viděla i větší, mnohem větší množství krve. Přitom, kolik jsem toho dohromady už musela vykrvácet...
Nechci na to myslet. Nechci být ztracená další ztracená dívka. Chci být lepší verzí sebe sama, napravit to... Napravit sebe.

Cestou po chodbě moje boty vydávají tlumené klapání, jak se podrážka dotýká kamenné podlahy. Nedokážu si ten zvuk neužívat – už od malička jsem zbožňovala ten zvuk, který vydávají boty na podpatku. Později jsem objevila, že i boty s tlustší podrážkou mohou vydávat určité zvuky – a stejně tak boty se zpevněným podpatkem, které teď ráda nosím.
Je to naprostá hloupost, ale vyvolává to ve mně určitý pocit ukonejšení. Takové drobné radosti mě stále tak trochu drží nad vodou, i když se uvnitř svojí hlavy dusím a topím v žalu a bolesti.

Opatrně položím jednu nohu na dřevěný schod, který pod mojí váhou tiše zavrzá. Vím, že je jich přesně čtrnáct – jako mladší jsem je s oblibou počítala, když jsem šla nahoru. Pokud jsem jich čtrnáct nenapočítala, často jsem se musela vrátit zpět dolů a začít počítat od začátku. Teď z nich mám jen tlumené mrazení v zádech.
Je jich sice jenom čtrnáct, ale díky svojí úzkosti se nedokážu zbavit paranoidního strachu, že zakopnu o jejich konec a spadnu dolů, přímo na tvrdou kamennou podlahu. S takovou bych si skutečně mohla rozbít hlavu... A pár kostí v těle.
Jakkoliv si podobné představy nijak neužívám, naprosto ovládnou mojí mysl. Před očima se mi mihne představa jasně vyobrazující moje vlastní pokroucené tělo, ležící v kaluži krve šířící se od rozbité hlavy. Ruce mám rozhozené v podivném gestu a jedna noha je viditelně pokroucená v ošklivém úhlu. Možná, že mi někde vykukuje i kost, nejspíš protrhla nějaký sval, celou vrstvu kůže a trčí ven jako nepřirozený výrůstek –

Rychle vyjdu po schodech nahoru a ani na moment se nezastavím, dokud nestojím přede dveřmi do svého pokoje. Z nějakého důvodu se bojím stisknout kliku. Obávám se veškerých změn, které v době mojí nepřítomnosti matka jistě podnikla. Vždycky měla tendence něco mi v pokoji měnit, když jsem byla pryč – a někdy i uklízet. Od jistého věku mě to začalo děsit, protože tím narušovala moje „soukromí". Zvlášť v době, kdy jsem začala mít potíže s jídlem.
Bylo nesmírně ponižující vědět, že jídlo, které jsem naivně schovávala různě po pokoji – uzavřené v igelitových sáčcích, obvykle ještě zabalené v papírové utěrce, jako kdyby to mohlo zakrýt, co jsem vlastně provedla – našla a vyhodila. Málokdy to nějak okomentovala, většinou ji spíš naštvalo, když jsem na nějaký kousek zapomněla a nechala ho například v batohu, kde po jistém čase zplesnivěl. Taková věc už se nikdy nedala pořádně vyčistit – ten zápach se v batohu držel jako klíště, i když jsme ho několikrát vydrhnuly a já do něj neohroženě stříkala kdejakou voňavku.