Barvy života - Nema

Kapitola čtvrtá - Kyle

Doktor mě vyprovodí ke dveřím a než stihnu sáhnout po klice, stiskne mi ruku, čímž upoutá moji pozornost. Cítím, že se mi v očích musí znovu objevit ten známý výraz, který často vídám, když seberu všechnu sílu, která mi zbyla a pohlédnu na sebe do zrcadla, které visí za sestřiným stolem na chodbě. Je to jedna z mála věcí na mne samé, ke kterým nechovám hlubokou nenávist. V tom zoufalém, pronikavém pohledu se totiž skrývalo všechno, co o mně člověk potřeboval vědět. Klíč k pochopení mého tajuplného světa plujících myšlenek, hrůz i krás.

A v té chvíli jsem poznala, že se v doktorovi cosi pohnulo. Možná to byl náznak jiskřičky pochopení, nebo jen neznatelný cit, ale cosi se v něm muselo pohnout. Viděla jsem to.

''Byl bych rád, kdyby jsi se alespoň pokusila sdělovat svoje myšlenky Amadeovi a psala si deník. Není to nic převratného, ale dostaneš tím ze sebe spoustu věcí a mohlo by ti být lépe. Byla bys tak volnější, víš? Tak to prosím alespoň zkus, ano Nemo?'' Automaticky přikývnu a doktor mě pohladí po vlasech. Vyvolá to ve mne starou vzpomínku s otcem a okamžitě mě rozbolí srdce.

''Jsem rád, že se o to alespoň pokusíš. Je vidět, že ti stále záleží na vyléčení, což je velice, velice dobře. Krom toho - Amadeus je tvým přítelem, na to pamatuj. To byl také důvod, proč jsem ti ho daroval.'' Znovu přikývnu a vší silou zaháním onu bolestivou vzpomínku, kdy se ke mně choval více, než přívětivě s nefalšovanou láskou. Ty chvíle už byly ale pouze v mojí hlavě, uzamčené v pomyslné truhličce, kterou jsem nechala potáhnout řetězy a zámky, aby se už nikdy nedostaly ven a neotvíraly staré rány, které mi otec zanechal darem po všech těch zoufalých letech, kdy jsem ještě bývala doma a relativně v pořádku. Tenkrát jsem si ještě neuměla uvědomit temnotu, která se ve mě už dávno shromažďovala - nemohla jsem ji vidět přes všechno to falešné světlo, které do mě neustále vlévala moje vlastní naivita a touha po vysněném životě, milující rodině a přátelích, pro které bych byla ochotná zemřít. Hádám, že člověk pochopí až tehdy, kdy se jeho svět roztříští a vytřídí lidi, kteří tam nikdy neměli být.

Než se znovu probudím ze svých hlubokých myšlenek, stojím na prosvětlené chodbě lemované okny s barevnými tabulkami vrhajícími zvláštní pruhy barevného světla na podlahu. Kdykoliv jsem ta světélka na zemi viděla, vzpomněla jsem si na to, jak jsme s babičkou sedávaly na zahradní houpačce při jarních deštích a sledovaly, jak se na obloze pomalu objevuje a duha. To, jak se formovala a jednotlivé barvy pomalu chytaly intenzitu vlastních odstínů, mě vždy fascinovalo. Už jako malé děvče jsem toužila si tu nádheru zapamatovat natolik, abych ji nosila stále sebou - a kdyby mi bylo smutno, jednoduše bych si na ni vzpomněla, představila si ji a znovu našla krásu světa. Jako malá mi to stačilo k tomu, abych zahnala slzy, ale čím starší jsem, tím vzdálenější se mi to zdá. Celá ta myšlenka mi najednou přijde jenom jako krásný sen, který příliš oplývá krásou, než aby mohl být skutečný. Všechno mi to najednou zní jako jedna nádherná lež určená jen pro moje uši, pro nikoho jiného.

Přiměji svoje nohy k pohybu a pomaličku se nesu chodbou, zatím co mi na tvář dopadá několik barevných stínů, které na mě vrhají prozářené okenní tabulky. Stále se na nich drží dešťové kapky, ale zdá se, že už samotný déšť ustal. Mraky se musely odsunout kamsi do pozadí, kam lidské oko nemá šanci dohlédnout.

Nuceně projdu chodbou a sejdu desítku schodů, které vedou do mého oddělení. Jakmile se ocitnu na svém patře, zaslechnu něčí hlas. Neznámý hlas. ''No tak, kocoure! Nemusíš se bát, podívej se, co tu pro tebe mám! Kočičí bonbony, mňam!'' Jakmile zaslechnu slovo, kocoure, trhnu sebou. Jediný kocour v Sunny Hills je můj Amadeus - kterého mi daroval doktor jako jistou formu terapie. Zřejmě si myslel, že když mi bude dělat společnost přítulné zvířátko, že se můj stav zlepší, ale zatím k žádnému zlepšení nedošlo. Alespoň já tedy žádné zlepšení nepocítila.

Nakouknu za roh, odkud přicházel ten neznámý hlas a chvíli sleduji Amadea, jak odmítavě odbíhá od jakéhosi mě neznámého mladíka, který mu nabízí nějaký kočičí pamlsek, aby ho dostal k sobě. V první chvíli mi hlavou projede myšlenka ohledně toho, jak se Amadeus dostal z pokoje, ale nakonec ji jednoduše zaplaším a dojdu si pro něj.

''Lorde, copak to tu vyvádíš?'' zeptám se ho a on mňoukne, jako by se mi snažil odpovědět. Vezmu si ho do náručí a přivinu k sobě, tak aby mi mohl dát pacinky kolem krku, jako to obvykle dělává. Potom se otočím k tomu mladíkovi a změřím si ho nezaujatým pohledem.

''Co jsi chtěl s Amadeem dělat?'' zeptám se, protože cizím lidem nevěřím. Na oddělení mají všichni Amadea rádi, ale těžko říct, jaké byly úmysly kohosi nového, kdo se tu objevil takhle zčistajasna.

Mladík pokrčí rameny a popojde blíž ke mně. Okamžitě se ve mně probudí přirozený instinkt vedený obrovskou nedůvěřivostí vůči lidem a já na moment zatoužím udělat krok zpět. Když mi ale Amadeus tiše zavrní do ucha, zůstanu klidně stát, posilněná myšlenkou, že nejsem sama.

''Ehm, jo, promiň. Jsem Kyle,'' řekne a podá mi zdvořile ruku. Na tváři se mu automaticky objeví letmý úsměv, který sice působí nefalšovaně, ale já mu nemůžu věřit o nic víc, než ostatním lidem. Potřesu si s ním rukou a pohladím Amadea na hlavičce, aby neměl pocit, že se mu nevěnuju.

''A ty jsi?'' I když to je neuvěřitelně prostá otázka, tak jsem místo odpovědi zamířila pryč, ke svému pokoji. Kyle se ale tiše zasmál a doběhl mě. ''No tak, jak se jmenuješ?'' Na tváři mu stále září ten úsměv, který mě lehce vyvádí z míry. Je podivné vidět tu někoho se takhle usmívat, a je jedno, jestli je to lékař, sestra, bratr, dobrovolník nebo pacient.

''No tak. Neřekneš mi svoje jméno?'' zeptá se znovu po několika dalších krocích, když mineme pár dalších dveří se štítky, které nesou jméno pacientů, kterým jsou věnovány pokoje, co se skrývají za oněmi dveřmi se štítky.

''Nejsi asi příliš výřečná, že?'' V tu chvíli se zastavím a probodnu ho pohledem. Zatím co já na něj hledím s lehce nepřátelským přístupem, jeho modré oči skýtaly upřímnost a překypovaly přátelstvím, jako by netoužil být jedním z obyčejných lidí, kteří svým neopatrným zacházením a špatnou volbou slov ničili lidi, jako jsem já.

''Ne, to skutečně nejsem. Nemám totiž ráda lidi, víš?'' Usměje se na mě a opře se rukou o zeď. Najednou je jeho ruka tak blízko mého ramene, že se téměř dotýkají. Ta blízkost mě rozrušuje. Jeho oči jakoby se snadno vpíjely do mých, až jsem si na jeden velice krátký moment přišla jako bych byla nadobro ztracená.

''Měla bych jít.'' S tou větou jsem se protáhla pod jeho rukou a svižným krokem se dala na odchod. Čím dříve od něj zmizím, tím lépe - říkala jsem si. Příliš milí lidé ve mně vzbuzovali nepříjemný pocit, že se mi snaží nalhat svoje přátelství nebo svou upřímnost, proto jsem se jim vyhýbala ještě více, než ostatním lidem. Kyle se ale nehodlal vzdát. Jakmile jsem od něj byla pár metrů, zaslechla jsem, jak podrážky jeho bot s lehkostí narážejí o dřevěnou podlahu. Chvíli na to mě chytil zezadu za ramena a otočil tváří k sobě.

''Řekni mi svoje jméno, prosím.'' Ta slova zněla tak přesvědčivě, upřímně - a téměř zaváněla skutečným zájem, ale já jenom semkla rty k sobě a matně si uvědomovala, že nejsem úplně při smyslech.

Když jsem se probudila, držel mojí levou ruku a vyhrnoval mi rukáv, aby se podíval na můj identifikační náramek, který měli všichni pacienti Sunny Hills. Cosi ve mně se probudí a já znovu přebírám vládu nad svým tělem. Než se mi ale povede ucuknout, tak se Kyle vítězně zazubí.

''Tak mě moc těší, Nemo.'' Ucuknu mu rukou a stáhnu si rukáv zpátky. Konečně jsem probuzená z toho nepříjemného stavu, kdy všechno sleduji jen jaksi zpovzdálí, aniž bych mohla jakkoliv zasáhnout. Kyle se na mě pousměje a pohladí Amadea. ''Skutečně rád jsem tě poznal,'' prohodí a potom se dá na odchod.