Barvy života - Nema

Kapitola patnáctá - Společnost

Tu noc jsem plakala. Oči mě pálily od neutichajícího proudu hořkých slz, které jsem nedokázala zastavit. Něco uvnitř mě se naprosto zlomilo, nebyla jsem schopná jít dál. Plíce mi hořely nedostatkem vzduchu a já měla pocit, že se znovu rozpadám na ty maličké střípky, které už se dohromady nikdy nesloží. Srdce se mi zoufale stahovalo bolestí nad tím, co jsem ztratila. I přesto jsem byla stále živá. Dýchala jsem, existovala. Jenom jsem to už nebyla já.

Když oblohu pročísne blesk a ozáří mi tvář, vyděšeně vyjeknu. Z rukou mi vyletí rozečtená kniha a otevřená dopadne na zem, několik jejích stran se přitom okamžitě ohne. Zoufale začnu rukama hrabat po mp4 přehrávači, který si nechávám na stole a mezitím si jednou rukou kryju ucho, zatímco si druhé hlavou tisknu k rameni, abych neslyšela příchozí hrom. Když se ozve, vyděšeně vykřiknu a přehrávač mi vyletí z rukou, než se nakonec zastaví ve vzduchu díky kabelu od sluchátek, který stále s relativní pevností držím ve svých rukách. Co nejrychleji ho vytáhnu zpět nahoru a zapnu, než si sluchátka nasadím na hlavu a odběhnu do koupelny. Tehdy se střetnu pohledem s Vick, která přiběhne do pokoje. Celá ta chvíle mi plyne před očima jako zpomalená scéna ve filmu. Ona rozrazí dveře a vběhne dovnitř, zatímco jí tvář pevně ovládají obavy. Jakmile se naše oči střetnou, pohne mírně rty a asi mě chce oslovit, ale já se jen zády sklouznu po chladivé zdi v koupelně a zašiju se do kouta, než nohou přivřu dveře. Nemůžu, Vick. Nemůžu, pomyslím si.

Jakmile se mi v uších rozezní první tóny Comptine D'un Autre Été, dovolím si tiše oddychnout. Už o hodně klidněji si natáhnu nohy před sebe a mírně zakloním hlavu, takže se jí opírám o zeď. Cítím, jak mi díky tomu začíná chladnout hlava, než se ten pocit studena změní v led. Tehdy od stěny hlavou ucuknu - zima je mi i tak. Také si ale všimnu nohou ve dveřích. Vick.

Další ráno jsem natolik vyčerpaná, že sotva otevřu oči. Jakmile to udělám, okamžitě se ve spáncích ozve známá tepavá bolest a já tiše zakňourám, neschopná se ani pohnout. Chci jenom spát, spát. Nic jiného, jsem tak strašně unavená...

„Nemo?" ozve se Vickiin hlas. Mírně přivřu oči a pootočím hlavu jejím směrem, než překvapeně zamrkám. Hledíme na sebe, zatímco ležíme naproti sobě. Jsme k sobě tak blízko, že jasně vidím výraz v jejích očích, je plný starostí.

„Ehm... jo?" odpovím nakonec poněkud nejistě. Vím, že za mnou večer přišla, viděla jsem ji v té koupelně, zatímco jsem se krčila na zemi a snažila se nepropadat panice. Přišla za mnou. Matně se mi v hlavě vybaví obraz toho, jak za sebou Vick zavře dveře a pomaličku se posadí vedle mě na studenou zem, váhavě mě přitom obejme jednou paží kolem ramen a přitáhne si mě k sobě blíž tak, že si nakonec položím hlavu na její rameno.

Zůstala tam se mnou, dokud bouřka neustala. A když jsem i potom nebyla schopná usnout, protože jsem se nedokázala zbavit svého paranoidního strachu z toho, že se to všechno znovu vrátí... zůstala se mnou znovu. Celou noc ležela vedle mě, dávala pozor. Jen proto, abych se nemusela bát.

„Jak ti je?"

Její hlas zní tak zvláštně klidně, že mnou projede podivné přání se k ní schoulit a obejmout ji. Zůstat v její blízkosti, protože je teď mým synonymem pro bezpečí. Od té chvíle, co se mnou zůstala v koupelně... Pasovala se na člověka, kterému můžu věřit. Kdybych to řekla nahlas, znělo by to skutečně stupidně. Vlastně ji ani pořádně neznám, ale... Zkrátka věřím, cítím, že se jí nemusím bát. Že by mi neublížila.

„Jsem unavená," zívnu si nakonec, než na ni pohlédnu skrz sklopené řasy. „A ty předpokládám taky. Zůstala si se mnou hrozně dlouho vzhůru, promiň mi to."