Bez návratu (probíhá rekontrukce)

Tichá noc - Prolog

Mladý vraník klidně kráčel skalním průsmykem. Ačkoli se slunce pomalu vytrácelo z oblohy, jezdec ho nepopoháněl. Věděl, že než se zcela setmí, dorazí do města Last Hope. Dorazí domů.

Poslední úsek cesty, poslední rozsocha mezi dvěma skalisky. Vzduch už byl prosycen solí, muž téměř slyšel šumění vln. Před šesti lety by se touto cestou sám neodvážil, měl by přílišné obavy z neznámého. Před pěti lety by k tomu byl svolný ještě méně, tou dobou už věděl, co všechno může číhat v okolních stínech. To poznání ho stálo až zbytečně mnoho.

Nyní už ale byla situace jiná. Dravci z hor zmizeli. Horští orli, kteří byli schopni odnést i větší psy a menší děti, zmizeli, když jim osadníci vybili přirozenou kořist. Jeskynní hyeny, zákeřné bestie lovící pod rouškou tmy, přestaly být hrozbou krátce poté, co se podél cest a podhorských farem začaly rozmisťovat otrávené návnady. I jednoho z největších predátorů, který tady přednedávnem žil, obrovského a děsivého phoruse, jehož domovem sice byly planiny dále na severu, ale za kořistí mohl přicestovat po plážích až příliš blízko dřevěným domkům, potkal podobný osud.

Lidé si nový svět podmanili rychle. Dnes se už se ani neozbrojená žena nemusí bát cestovat horskými průsmyky. Alespoň ne kvůli zvěři.

Hustá křoviska, kterým se jediným dařilo mezi holými skalami, nyní mohla skrývat jiné šelmy lačnící po kořisti. Člověk, který tak úspěšně kolonizoval neznámé kraje, si sebou zároveň přivedl vlastního predátora. Ne zubů a zobáků by se měli poutníci obávat, ale zrádné kulky vystřelené do zad. Hrozbou člověku se tady stal jiný člověk. Banditů a desperátů ale mnoho nebylo, snad jen v okolí chudších měst se tu a tam dal někdo svést na šikmou plochu.

V myšlenkách hloubal nad podstatou zla, strachu a zoufalství. Za svůj čtyřiadvacetiletý život se s nimi setkal nesčetněkrát. Viděl, co s některými dělá náhlé získání moci nad ostatními, ztráta poslední jiskřičky naděje na přežití, nevyhnutelný dopad osudu v podobě ztráty milované osoby. Setkal se i s těmi, kteří měli právo nenávidět a proklínat celý svět a všechny jeho představitele, ale namísto zloby se v nich probudil soucit a snaha pomoci jim podobným. Poslední léta silně poznamenala každého, kdo měl to štěstí a dokázal přežít.

Ztracen v černých vzpomínkách nepostřehl varovný signál. Vraník zastříhal ušima a v následujícím okamžiku se poplašeně vzepjal na zadních.

Muže nenadálá změna jízdní polohy zaskočila nepřipraveného. Ještě stačil zahlédnout téměř tři stopy dlouhého ještěra, jak mizí za nedalekým kamenem, na kterém se ještě přednedávnem snažil zachytit poslední hřejivé paprsky, a zřítil se zády do zažloutlého křoviska.

Vydrápat se z porostu zpátky na nohy mu chvíli zabralo. Namáhavý akt se neobešel bez řady polohlasně pronášených nadávek adresovaných plazovi, hřebečkovi a jejich matkám.

Rychlým pohledem zhodnotil stav svého oděvu, který zázrakem pád do křoví přestál bez větší újmy, krempou klobouku se zbavil zbytků rostliny, které na něm ulpěly, a vykročil ke koni. Ten na něj pohlížel ze vzdálenosti několika kroků s výrazem, který by se dal očekávat na tváři dítěte, přistiženého při tropení lumpáren.

Sotva vykročil, ucítil, jak mu na zátylku naskočila husí kůže. To instinkt ho varoval před cizím pohledem. Spustil ruku k pasu. Namísto pažby revolveru prsty nahmatal jen prázdné pouzdro. Zbraň ztratil při pádu.

Neozbrojen a zbaven možnosti rychlého úniku se rychle otočil do míst, odkud tušil pohled. Byl připraven postavit se čelem líté šelmě či lapkovi. Podvědomý reflex měl ale jiného původce. Srdce se mu zastavilo, když ji spatřil.

Stála nedaleko, nehybná, klidná. Hleděla na něj ledovýma očima, mírně vypoulenýma z pobledlé tváře. Tmavé vlasy jí povlávaly ve večerním vánku. Jezdecký kostým ze světlé kůže jen zdůrazňoval její ženskost. Přesně takový měla, když se poprvé setkali. Nesmála se na něj, to nedělala nikdy, ani když byla skutečně šťastná. Taková už ona byla, jeho Grace. Ne, už ne jeho, zase jen Grace.

Mrkl a vzápětí toho litoval. Vidina ženy se rozplynula v nenávratnu a muž proklel sám sebe. Pocítil vlnu hněvu bez konkrétního cíle. Nevěděl, jak dlouho pak jen stál na pěšině a zíral do prázdna. Téměř se zapomněl vrátit pro svou zbraň. Vzpomínky na ženu byly příliš živé.

Už byla tma, když překonal poslední úsek cesty na pobřeží. Raději se v sedle zaměstnával kontrolou revolveru, nechtěl riskovat další zabřednutí do hlubin paměti. Z vysunutým bubínkem naprázdno natahoval úderník a cvakal kohoutkem. Kdyby se zbraní něco bylo, stěží by to teď dokázal opravit. Ale zdála se v pořádku.

Když se mu otevřel pohled na moře, osvětlené pouze měsíčním svitem, ucítil i sílící vítr. Byť projížděl průsmyky a soutěskami, nejnižšími body skalisek, při jejich opouštění byl stále dost vysoko na to, aby se mu naskytl pohled na vzdálené město. Zářilo v temnotě stovkami drobných bodů asi dvě míle od něj směrem na jih. I na severu se v dáli třpytilo pár světýlek. Nedokázal odhadnout vzdálenost, ale byly podstatně dále než město.

Asi karavana z Bright Destiny, která dala přednost nocováním na holém štěrku, než cestování potmě, pomyslel si a stočil koně k prvnímu a většímu shluku teček. Nečekal, že by cestující obchodníci měli vážný problém, tak blízko města byli v bezpečí. Možná se zbavují přebytku kořalky a tabáku, možná se jim zaběhla mula a už jsou líní ji hledat, nelámal si s tím dále hlavu.

Už chtěl být doma v Last Hope. Hřát si u krbu nohy s bratrem, zastavit u Angie a malé Carli, která zdědila zrzavé vlasy po tátovi, zažertovat s Hall v místní nálevně, která má teď jistě plné ruce práce s krocením opilců, možná si sám rozvázat jazyk u sklenky. Vždyť zítra měly přijít zimní svátky, co by si nedopřál trochu radosti. Ale člověk, se kterým je chtěl hlavně prožívat, zmizel. Grace odešla.

Snad aby unikl vzpomínkám na pobledlou ženu, snad kvůli rostoucímu chladu a sílícímu větru, muž poprvé za celou svou cestu pobídl koně a rozjel se k městu.