Bez návratu (probíhá rekontrukce)

Tichá noc - 1. část

„Mami, nemůže tady stlejda Nelo ještě zůstat? Já chci slyšet co se stalo tomu šťěňátku. Mami, mami, požídíme si taky štěňátko?"

„Nemůže, maličká. Stlejda Nelo musí za stlejdou Tellym. A se šťěňátkem se stala spousta věcí. Hlavně vyrostlo," prohodil Nero s širokým úsměvem v zarostlé tváři. „Dobrou noc, Angie, i tobě, Carli. Zase přijdu." Ještě stačil podrbat maličkou Carli v zrzavé čupřině, než překročil práh.

„Doblou, stlejdo Nelo," zašvitořila holčička energicky, dost na to, aby tím dala Nerovi i své matce na vědomí, že její dnešní uspávání bude velmi vyčerpávající.

„Dobrou noc. Brzo se zase ukaž. Budeme se těšit," pronesla s unaveným úsměvem Angie, která měla svaté právo matky proklínat Nera za to, jak ji vždy rozdováděl dcerku.

Nero ještě lišácky zamrkal na menší obyvatelku bytu a zavřel za sebou dveře. Když vstupoval na pavlač v prvním patře, musel sám uznat, že malá Carli se začíná otci podobat víc, než by bylo zdrávo. Především pro její matku. 

Opět, jako stokrát předtím, jej v tuto chvíli zaplavila vlna provinilých vzpomínek a vyčítavé nostalgie. Občas se tím cítil poděšen, to když v průběhu let pozoroval slábnutí těchto pocitů. Pak se vracely znovu a s ještě silnějším dopadem. Tentokrát nešlo o ten případ, ale dostavily se i jiné pocity. A také byly spojeny se vzpomínkami na jeho začátky v těchto končinách.

Výhled z ochozu byl namířen do vnitrozemí, ale dnes nebylo vidět víc, než padající mlhu prolínající se s oblaky kouře, valícího se z dvou stovek komínů ve městě. Jindy výhled nebyl o moc lákavější, namísto šedivých mračen byla k vidění jen holá skála.

V místě, kde řeka Copper Scar vystupovala ze svého kaňonu a vlévala se do moře, se rozprostírala kolonie Last Hope. Žilo zde devět set šedesát osm stálých obyvatel, včetně osmatřiceti dětí. Ve starém světě stěží město, na této straně oceánu přístavní metropole. 

Na říčních usazeninách, ve stínu skalnatých štítů nevysokých Scarlet Peaks stálo na tři stovky budov. Ty nejstarší připomínaly sruby, se stěnami tvořenými neopracovanými kmeny, nyní už notně ošlehanými mořskými větry. Tyčily se zde ale i novější budovy, již ne narychlo sestavené z nejdostupnějších materiálů, ale z pracně nařezaných prken a trámů.

Ve studeném vzduchu se mísil pach spáleniny s mořskou solí. V této části světa v zimě většinou nemrzlo, ale vlhký chlad pronikal až do kostí. Nero si na pavlači upravil klobouk, vyňal krátký tmavý smotek ze svého kabátu a nahnul se k jediné lampě, která hořícím velrybím tukem osvětlovala venkovní podlaží. Tiché zapraskání doplnil namodralý kouř vystupující zpod původně světlé, nyní již potem a špínou zešedlé krempy.

Opřel se o zábradlí. Blížící se zima v něm vzbuzovala zvláštní úzkost. Jinou, než jakou vzbuzovaly vzpomínky na kudrnatého Erwina, Reda, Šéfa, Taze, neznetvořeného Terryho a dvě děti, z nichž jedna pro něj zůstala navždy bezejmenná. 

Následující den se mělo celé město ponořit do oslav zimních svátků. V krbech a kamnech se roztančí hřejivé plameny, stoly se prohnou pod přívalem svátečních pokrmů, bližní se setkají a budou slavit a hodovat a děkovat za další rok, který zvládli přežít v těchto končinách. Nero si živě vzpomínal na událost, která dala vzniknout těmto svátkům.

Byl to jeho první rok na východě. Svět, který znali, zemřel. Tehdy zde nebylo víc, než jen několik desítek srubů a stanů. Zima přišla předčasně, provázená zimními bouřemi. Ty přinášely vichry, sníh, mráz a zoufalství. Nově zbudovaná kolonie nebyla připravená na takové množství uprchlíků, jejich hladových krků a touhy po teple . Veškeré zásoby z vnitrozemí byly spotřebovány během měsíce a nové nepřicházely.