Mezi světy

kapitola 16.

Cesta trvala poměrně dlouho. Míjel jsem staré domy v rozkladu, poprýskané chodníky a silnice, uschlé stromy, které pokrýval plevel. Jedna z nejsmutnějších a nejzamedbanějších částí města.

V dáli se objevily první části střechy hotelu, ve kterých chybělo několik tašek. Celý komplex obalený v kusech mechu a břečťanu bez oken a s opadanou omítkou, stál na pusté pláni. Kolem se jenom válely flašky od alkoholu, kusy cihel a plno bláta, na kterých už nechtěla ani růst tráva. Všude  bylo pusto a přesto jsem věděl, že tu je.

Úplně jsem cítil tu jeho přítomnost. Ten pach vítězství byl všude. Bytostně ho nenávidím! Však já mu ten úsměv smažu z ksychtu!

Už jsem měl ruku na klice a otevřel. Dveře zaskřípaly a s vrzáním se otevřely. Všude prach, špína a ticho. Nikde ani hlášky. Ruka mi sjela k pasu, kde vzala rukojeť světlé ohlédnutí dýky.

Posunul jsem se dál. Ze vzdálené temné místností bylo slyšet prasknutí omítky spolu s kopnutím do drobmého kamínku. Neslyšně jsem zamířil za zvukem. Pohltila mě tma. Mé kroky výřily každičké smítko prachu. Každým krokem už nebylo slyšet vůbec nic, jen mé potiché, sýpavé dýchání.

V té místnosti nebylo nic vidět. Všechny mé smysly byly připravené udeřit za každou cenu. Z ničeho nic mě chytily dvě ne moc silné paže. Rychle jsem se otočil a ošil se dýkou. Našla svůj cíl, zanadával si a přistál na tvrdé zemi.

Můj zrak si už zvykal na tmu. Na podlaze se válel muž v kabátu a na krku měl velký šrám od mé dýky. ,,Tss" vážně toto vyjadřovalo všechny mé pocity.

Opustil jsem místnost a znovu se zaposlouchal. Nic. Nic jiného mi nezbývalo než jít dál. Stejně mě čekala jenom tma a prach. Předemnou se mi objevily schody. Rukou jsem se přidržoval zrezivělého zábradlí a pomalu s velkou opatrností sešel dolů do sklepení.

Byla tam jenom větší tma. Obklopil mě ztuchlý, vlhký vzduch. Šel jsem na slepo. Rukou jsem musel přejíždět po mokrých, kamenných stěnách, aby jsem věděl kde bude první odbočka. Bylo tam také dost mechu a někde byly i mříže. Nechápu, že toto byl hotel.

Konečně, zvuky! Tlumený křik a také smích se začal rozhléhat chodbami sklepa. Zrychlil se mi krok i tep. Musím tam co nejrychleji.

Předemnou se otevřely dveře a v nich stál rozesmátý Haru. ,,Jen pojď dál, celou dobu na tebe čekáme." Ustoupil ode dveří a já viděl spoutaného Thomase na dřevěné, hnusné a mokré židli.

Co mu to udělal?! Na rukou, nohou,... byl samý šrám a modřina. Celé jeho tělo byli jen podlitiny a skrábance. Vypadal, že je na konci svých sil. Musel si projít peklem. Mám nemalý pocit, že Harua zabiju!

,,Ty sráči jeden! Cos mu to udělal?!" co nejvíc jsem na něj zařval. Můj zoufalý a zároveň naštvaný křik, se ve formě ozvěny odrážel od stěn chodeb. On se jen usmál a dodal ,,Jako kdyby jsi už nevěděl s kým mluvíš. Teď je pod mou mocí, nemůžeš nic moc udělat. Bezbranný jako hmyz." Jak to dořekl, začal se smát.

To je ta největší svině co jsem kdy viděl. Nenávidím ho! Nemohl jsem se udržet. Ohnal jsem se nožem. Čekal bych, že to je dost rychlý sek, aby ho říznul nebo minimálně škrábnul, ale nikde nic. Je rychlý, rychlejší něž býval. Co teď budu dělat?

Takže mám tu novou delší kapitolu. Je v ní více popisu. Chtěla bych se zeptat jestli to mám takto psát dál. Předem děkuju.

Andy-chan