Vlčí láska [✔️]

XXXIII. Daitor & Altira

Žárlil jsem. A dnešním ránem to vyvrcholilo. Postavil jsem se na všechny čtyři a oklepal se. Vylezl jsem z nory. Má černá srst na čistě bílém sněhu zářila. Jindy by se mi tlapky zabořily hluboko do sněhové pokrývky, ale v táboře byl sníh ušlapaný a tvrdý. Rozhlédl jsem se. Altira se bavila se Storm a Missile. Chtěl jsem vyrazit za nimi, ale jako naschvál můj otec zavyl na smečku. Protočil jsem očima a loudal se na shromáždění. Otce ani matku jsem neposlouchal. Místo toho jsem přemýšlel, jak si získat pozornost Altiry.

„Daitore?" Až mé jméno mě jakž takž probudilo z ‚transu'. 

„Hm?" Otočil jsem se na Alfu smečky.

„Poslouchal jsi, co jsem říkal?"

„Samozřejmě," zamumlal jsem. Shewel si povzdychl a nechal mě být. Něco jsem si pro sebe zamumlal, otočil se na lovce a vyrazili jsme pro kořist.

ALTIRA

„Já ti nevím, Snap," zamumlala jsem. 

„Ale já ano a říkám ti, že tohle vyústí v pořádný průšvih," namítla vlčice. Snap byla kromě mě jediná, kdo věděl o Storm a Fangovi. Se Snap a Storm jsem se bavila nejčastěji, říkaly jsme si téměř všechno. 

„Třeba se to vrátí do pořádku."

„Jako kdybys ho neznala!" vyjekla. Hned se ale ztišila. „Měla jsi je vidět. Při lovu se na sebe téměř nepodívali. Divím se, že Daitor nic nepoznal. Ale i ten vypadal zamyšleně." 

„Co že jste chytili?" pokusila jsem se změnit téma. 

„Kance." Zněla hrdě, nejspíš na tom měla velkou zásluhu. „A nepokoušej se měnit téma. Víš, jaký Fang je. Tohle neskončí dobře, Altiro."

Sklopila jsem hlavu a svěsila uši. Mé tělo hovořilo za vše.

 DAITOR

Jakmile jsme přitáhli kance do tábora, vyhmátli mě mí rodiče. Zase jsem přišel o možnost promluvit si s Altirou a mohl jsem jenom sledovat, jak zaujatě konverzuje se Snap. Potichu jsem zavrčel. Matka se na mě zkoumavě podívala, načež mě natlačila do jejich nory.

„Co je?" zeptal jsem se, snažíc se nedat najevo své rozladění. Nejspíš se mi to moc nedařilo, protože jsem svou otázku spíš prskl. 

„Na to bychom se chtěli zeptat my tebe," odpověděl otec. 

„Nic se neděje, ano? Všechno je v pořádku." Snažil jsem se je utišit a uklidnit, protože jsem věděl, kam tahle konverzace povede. A to se mi nelíbilo.

„Daitore, je zcela běžné, že se mezi druhy zač –"

„Ne! Můj a Altiřin vztah je naprosto v pořádku. Je, byl a bude. Tak to neřešte ano? My se o to postaráme." Já se o to postarám, dodal jsem v duchu. Upřel jsem na rodiče prosebný a možná i trochu zoufalý pohled.

„Dobře, Daitore. Věříme ti. Ale kdyby se cokoli dělo, víš, že můžeš přijít," řekla nakonec Spring. Úlevně jsem si oddychl. Jen jsem přikývl a vyběhl z jejich nory.

Musím si hned teď promluvit s Altirou. Bezodkladně! Hledal jsem pohledem. Byla na tom samém místě. Teď už se nebavila, jenom se Snap smutně koukaly jednu na druhou. 

Vyrazil jsem k ní. „Altiro, musíme si..." Můj křik přerušil štěkot. No to snad ne! Co zas?! 

Odpověď přišla okamžik na to. Do tábora vletěla Storm a v závěsu za ní Fang. Storm se otočila a vycenila tesáky. „Co chceš? Sám jsi mi to řekl jasně. Nemáme nic společného. Tak mě nech být!" zavrčela na vlka. 

Cože?

„No jasně! Děláš jako bych já mohl za to, že jsi úplně jiná než já!" vyjel na ní Fang.

 Nějak se ztrácím! A podle pohledů ostatních nejsem jediný...

Storm se zamračila. „Já se alespoň snažila tě trochu poznat! Jenže ty mě ne!"

„Jenom závidíš!" namítl Fang rozhořčeně. „Sama jsi říkala, že o mě chceš vědět víc."

Vlčice znova zamračila. „To ano, ale to bylo pořád ‚Já jsem ulovil tohle', ‚Já jsem dokázal tamto'... Pořád jenom já, já, já! A víš ty, co? Já už s tebou nechci mít nic společného.  Končím!" Vztekle se otočila a s hrdě vztyčenou hlavou odkráčela na druhou stranu tábora.

Fang se na ni jenom díval. „Fajn!" štěkl za ní ještě, než udělal to samé. Až na to, že se rozběhl pryč z tábora. 

Zůstal jsem tam stát a vyjeveně přihlížel. V táboře byli všichni až na Aasana a Sheylu, kteří měli hlídku. Ale ani bych se nedivil, kdyby to slyšeli. 

„Ehm..." Beta si odkašlal. „Myslím, že všechno už bylo řečeno a že je také všechno vyřízeno..." Sharow do něj šťouchla bokem. „Zkrátka se rozejděte a vraťte se ke svým povinnostem," zkrátila do Arrowova družka. 

Smečka po sobě nenápadně pokukovala, ale nakonec jen pokrčili rameny a nechali to být. Pochopili, co se dělo. 

Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil všech myšlenek, a znova jsem vyrazil za Altirou. Jenže ona stála jen pár kroků ode mne. 

„Altiro, musíme si promluvit," hlesl jsem okamžitě. 

„Ano," přikývla. „To musíme."

Dívali jsme si navzájem do očí. Jako jeden vlk jsme vyrazili do lesa, daleko od posluchačů a zvědavých očí. Když jsme si byli jistí, že nás nikdo nesledoval, Altira se obrátila a sedla si do sněhu. Usedl jsem naproti ní.

„Musím ti něco říct."