Růže zbarvená jako Krev (Pozastaveno)

3. Princezno

Chytl mě za zápěstí a přitáhl k sobě do svého teplého obětí. Jeho teplé paže mě hřály po celém mém těle. Cítila jsem to teplo i na patách. Celá jsem se rozplívala z toho krásného pocitu. Chtěla jsem, aby mě držel blíže ve svém objetí, bylo příjemné a cítila jsem se v bezpečí. Nikdy jsem se takhle necítila. Srdce mi rychle bušilo jako kdyby chtělo vyskočit z mého těla a prohlídnout si toho člověka z blízka. Tajemný muž mi šeptal do ucha, nerozuměla jsem mu ani slovo. Jeho šepot byl velmi tichý. Jeho dech mě lechtal na ušním lalůčku. Chtěla jsem se otočit a podívat se mu do tváře, aby jsem mohla poznat svého vysněného, ale jeho stisk byl moc silný. Nedal mi šanci se otočit, jakoby to ani sám nechtěl.

Ucítila jsem jemnou pusu na krku a potom na čele. Jeho krásné bílé, dlouhé vlasy mě lechtaly na nose a-..Počkat, něco je špatně. Bílé a dlouhé vlasy..

Bílé a dlouhé vlasy..
Bílé a dlouhé vlasy...
Bílé a dlouhé vla-..

Simon?!

*BUM* (Ano, už po druhé, neptejte se mě proč.)

Z tvrdého spánku mě probudil silný rámus v dolním patře. Málem jsem spadla z postele a rozbila si pusu. No to tak. Rychle jsem vyletěla z postele a hledala něco, co by mohlo posloužit jako obrana. Nedovolím, aby se mi někdo vloupal do baráku. Co když má pistoli a nebo kapesní nůž? Může mi jakkoliv ublížit, hlavně ať nechá poklady mé rodiny napokoji! Ze stolu jsem čmajzla učebnici z biologie a byla jsem připravená někoho majznout po palici.

Sešla jsem schody do dolního patra a jen jediný pohled na kuchyň mě chtěl rozkřičet. Udusila jsem to v sobě, jako nějaký plamínek který se chtěl rozrůst do jednoho velkého plamenu a z mého těla udělat jeden velký požár, který toho zloděje okamžitě zabije. Pomalu jsem se plížila za zvuky padajícího nábytku a váz. 

Nakoukla jsem do obýváku, nic.
Koupelna, nic.
Ložnice mých rodičů, nic.

Táty pracovna? Co tam ten člověk dělá?

Nakoukla jsem lehce dovnitř. Černá silueta se hrabala v šuplíkách mého otce. Jestli je to ten stejný člověk jako předtím, tohle už přehnal a já nemám problém s tím ho zabít a pověsit si jeho hlavu na svou zeď.

Co mám teď ale dělat? Nějak ho odlákat a nebo zabít? Nejradši bych ho zabila, ale udělám z toho plán B..

V tom momentu se červeně svítící oči otočily na mne a já už byla doslova v......troubě. Moje tělo se začalo třást a já jsem couvala zpět. Má záda narazila do stěny. Chtěla jsem se otočit a vypadnout z tohodle baráku, ale ten dotyčný se ke mě rozběhl, možná rychleji než gepard a přitiskl mě na zeď. Nemohla jsem se pohnout, jeho stisk byl moc silný. Nechtěl mě pustit. Kdybych mohla, použiju plán B ale teď mi nevyjde, budu ho muset přesunout na plán C...plán B, křičet!

Otevřela jsem pusu dokořán, že začnu ječet o pomoc, ale zastavila mě dlaň na ústech. Jeho obličej se přiblížil k tomu mému a já se viděla v jeho očích. Chvíli jsem do nich koukala. Připadala jsem si oproti němu tak malinká, jako nic.

Upřeně na mě zíral, proč mi ty jeho oči tak někoho připomínají? Děsí mě to...

Plán C opět nevyjde, stane se z toho plán D! Plán C, kousej a uteč!

Chtěla jsem ho kousnout, ale nejspíš mu došlo, že se o to pokusím a zabránil mi v tom pevnějším stiskem na mé ústa. Slzy mi začaly stékat po tvářích. Ty červené oči to jen pozorovaly, ale viděla jsem v nich nějakou lítost a smutek. O tvou pitomou lítost ti nestojím!

V mých očích byl vidět hněv a strach zároveň. Silueta mi odkryla ústa, nadechla jsem se, že na něj okamžitě začnu křičet a ječet o pomoc, ale než jsem stačila něco vyprsknout, přitiskl svá ústa na ty mé. Co to sakra? Můj první polibek a sebere ho někdo koho neznám?

Začaly mi rudnout tváře hněvem. Kdyby jsem měla volné ruce tak už leží složený na zemi!

Jeho rty se pomalu začaly pohybovat, a já? Já začala jak blbá spolupracovat! Ani jsem nevěděla jak na to, prostě na to moje tělo takhle zareagovalo, samo. Sama by jsem něco takového neudělala. Oči se mi automaticky zavřely a moje tělo si vychutnávalo tu slast a tepla na mých rtech. Můj chtíč se z hlubin mého těla dral ven a chtěl na vzduch. Když už byl skoro venku, dotyčný mě odtáhl a viděla jsem menší úšklebek na jeho tváři. „Nejlepší v líbání nejseš."

To byla poslední kapka.

Kousla jsem ho do rtu a slyšela jsem menší zakňučení. Jeho stisk se uvolnil a jedna jeho ruka se okamžitě natahovala k jeho rtu. „Nevěděl jsem, že jsi až tak divoká, budeme muset někoho najít, kdo si tě ochočí." Zašeptal slizky. Začíná se mi hnusit. „Takhle někomu, jen tak, sebrat první polibek? Jseš ty vůbec normální?" Začala jsem na něj ječet.

„Klid slečno, jestli to byl tvůj první polibek tak tu věc s tím líbáním beru zpět." Zasmál se. Škubla jsem sebou, ale on mě znovu přitiskl na zeď. Jeho tělo se ke mně přitisklo blíže. „Ale i tak tě to neomlouvá z toho co jsi právě před chvílí udělala. Za to jednou zaplatíš a dost bolestně." Hlasitě jsem polkla. V krku se mi udělalo sucho. „Copak princezno? Došel dech? A nebo dokonce sliny?" Šeptl mi do ucha a mě se z toho naježily všechny chloupky na mém těle.

Jeho šepot je tak ďábelský a svůdný, zároveň se mi ale strašně hnusí. „Jsem tu jen abych tě ochránil." Znovu začal šeptat. Už nevím co mu na to mám říct, došly mi slova.

„Ochránit? Před čím? Před tím, než mi dojde jogurt v ledničce?" Zasmála jsem se potichu.

„Jestli jsi se snažila být vtipná, vtipné to nebylo."

„Zajímavé, já se směju." Začínala jsem být drzá.

Chytl mou bradu mezi svůj palec a ukazováček a nastavil si můj obličej tak, aby mi přesně koukal do očí. „Tak to by stačilo. Poslouchej pozorně. Chráním tě před zlem, které na tebe čeká za každým rohem a ty s tím nic nemůžeš udělat. Sama to nezastavíš a rozhodně to nezastavíš utěkem. Jsem tu já, kdo tě zachraňuje už od samého dětství. Čekám jen na to, než se tvoje rodiče vrátí zpět. Potom, budeš v bezpečí napořád a nikdo, nebo nic ti neublíží. Už ti je 18, že ano?"

Myslím, že můj mozek nic nepochopil, jen to, že po mně někdo jde a tenhle týpek tu je aby mě ochránil. „Ano, je mi 18. Jak to myslíš tím, že budu v bezpečí napořád?"

„Uvidíš, až si pro tebe příjdu. Bude úplněk." Moje tělo se zachvělo. „Příjdeš pro mě? Uneseš mě? Nedáváš žádný smysl!"

„Pochopíš, až můj svět uvidíš." Políbil mě a potom se vytratil se slovy. „Ještě chvíli, princezno moje."

Pomalu jsem zády sjela po stěně až na zem, kde jsem si hlavu položila mezi kolena a jen tak tam seděla. Chtělo se mi brečet? Křičet? Zabíjet? Jásat? Já ani nevím. Všechno mi tak nějak bylo utracené, hlavně jsem chtěla vidět někoho, kdo mě obejme tak silně, že ze mě vymáčkne všechny ty rozmixované myšlenky a pomůže mi je poskládat tak, aby dávaly smysl.

Nazval mě princezno. Nová přezdívka nezněla zrovna nejlíp, znělo to spíš jak pro nějakou nafoukanou couru.

Kdo to je a co se právě stalo?

******************************************************

Takže další kapitolka zde! Doufám, že nejsou nějak extra dlouhé, nebo něco :3

Běžte určitě podpořit mojí kamarádku Andy253 a její krásné díla! Určitě stojí za to si je přečíst!

Děkuju za podporu a za alespoň ten jeden komentář co se mi tu objěvil! ^^

Ann~