Růže zbarvená jako Krev (Pozastaveno)

2. Jmenuju se Simon

Paprsky slunce mi svítily do obličeje přes mé žaluzije. Je krásné sobotní slunečné ráno. Vyhrabala jsem se z postele a šla dolů pro něco k snídani. Vzala jsem si jogurt z lednice a když jsem si šla sednout k telce, viděla jsem rozbitou vázu, ležící na zemi, na dřevěných prknech flek od vody a růže pomalu usychaly. „Sakra! zajímalo by mě jestli to ten pitomec udělal naschvál a nebo omylem? Takové krásné růže a hned někdo je musí zničit." Stěžovala jsem si, obličej mi rudnul. Růže jsem musela přemístit na jiné místo do jiné vázy a dát je na bezpečnější místo. Pokusila jsem se zbavit toho vlkého fleku na zemi, ale jaksi to nešlo. „To je v háji, až se máma vrátí, pěkně mě seřve."

Střepy z rozbité vázy jsem musela vyhodit, byla to jedna z mých oblíbených váz a bylo mi líto ji vyhazovat a nezkusit jí třeba slepit izolepou nebo tavící pistolí. Radši jsem ty nápady hodila za hlavu a soustředila se, aby jsem se neřízla.

Bylo to už čisté, ale ten flek mě znervózňoval. Musela jsem si jogurt sníst u počítače. Byla jsem moc líná něco dělat, strašně líná, ale za to jsem se nudila. Kamarádka odjela na víkend k babičce a já tu mám sedět do pondělí na svém tlustém zadku a nic nedělat. Skvělý. Ale znovu se mi do hlavy dostala ta vzpomínka z minulého večera. Ty rudé, svítící a hladové oči. Z nějakého důvodu jsem je chtěla vidět znovu. Bála jsem se, ale něco mě k nim přitahovalo.

„Možná bych si měla zlepšit kondičku.." Přemýšlela jsem co dělat. Než jsem se vzpamatovala, byla jsem nasoukaná do sportovního oblečení a vypadala jako párek v rohlíku. Pádila jsem si to ke dveřím. Nikdy jsem nebyla ten sportovní typ, který by každé ráno běhal a hrál Basketball nebo Football. Nikdy mě tělocvik nebavil, ani ty sporty. Ty už vůbec ne. Vyběhla jsem pryč od domu, hlavně si pamatovala cestu zpátky, aby jsem se zase nedostala myšlenkami někam úplně jinam a nezapomněla odkud jsem vyběhla.

Běžela jsem, byl krásný slunečný den a mně to vyhovovalo. Zaběhla jsem si do parku pod vysoké stromy, nejspíše staré už několik let. Byl pod nimi krásný stín, ve kterém jsem se mohla pořádně vydýchat. Uznávám, moje kondička byla strašná.

Lidi okolo venčili psy, děti si hrály na Batmany, hrály si s létajícím talířem, studenti se učili a četli si knihy. Byli tu i lidi kteří jsi šli zaběhat, ale moc jich nebylo. Všechny lavičky na můj dosah byly plné, potřebovala jsem si sednout, takže jsem to musela snést a sednout si do mokré trávy pod jeden velký strom a opřít si hlavu o jeho tlustý kmen. Ovšem jsem cítila, jak mi pomalu vlhne zadek a bála jsem se, že až se zvednu, na zadku budu mít jeden velký vlhký lívanec. Sakra už. Moc kluků tu nebylo, spíše holky které si povídaly mezi sebou a kecaly o Bůhví čem. Jedna té druhé ukazovala svůj Make-Up, druhá zase hadry co si koupila v Paříži. Dnešní generace začíná být čím dál horší.

Vedle mě se ozvalo zašustění. Otočila jsem se a viděla kluka jak si to směřuje rovnou ke mně. Kdo to je? Neznám ho, proč by šel za mnou?  Když si všiml, že na něj zírám, usmál se a ukázal jeho bílé zuby. Měl krásný úsměv. „Ahoj." No nazdar, to zase bude trapas toto. „Ahoj.." Pozdravila jsem ho také a snažila mu opětovat stejný úsměv. Holky na lavičce se okamžitě otočily a protočily očima když mě viděly. Mě, takovou socku oproti nim, která si povídala s fešákem, kterého ony nijak nepřitahovaly, v jejich očích jsem viděla žárlivost. Jen jsem na ně udělala menší úšklebek a znova se věnovala klukovi. 

„Můžu si sednout?"
„Klidně." Šeptla jsem, i přes takový tichinký hlásek mě slyšel.

Klučina se zadíval někam do neznáma a já měla šanci si ho lépe prohlédnout. Bílé, rozcuchané vlasy, jako sníh. Oči zbarvené do světle modré, svítily jako noční zář na obloze. Plné rty, které by se daly slastí políbit. Modrá mikina a černé roztrhané džíny. Nedivím se, že se za ním každá holka otáčí. Uvědomila jsem si, že do mé školy rozhodně nechodí, alespoň jsem ho nepoznávala. Neznala jsem ho, bydlí tu vůbec? A nebo je nový? Ostatní se tváří jako kdyby ho znali víc jak 10 let.

Otočil se na mě a věnoval mi upřímný úsměv, já se musela křečovitě usmát. Doufám že si nevšiml jak ho očumuju. Koukla jsem se jinam...nahoru. Myslím, že začínám panikařit. Nějakým způsobem, to ten kluk vycítil a začal se usmívat jak malé dítě. Připadalo mi to roztomilé, ale došlo mi, že jsem se nejspíš ztrapnila.

Začaly mi rudnout tváře a radši jsem se otočila na jinou stranu, aby jsem s ním nenavázala oční kontakt.  Teď jsem se na to opravdu necítila. Všiml si toho. Mohla jsem poznat, že se zatvářil vážně i když jsem se na něj zrovna nekoukala. „Podívej se na mě." Ozvalo se a já se otočila. Chytl moje baculaté tváře mezi své ruce a hladil je.  Navázal se mnou oční kontakt a já jsem cítila jak mi hoří tváře. Měl překrásně teplé dlaně. „Co to k sakru děláš??" vypískla jsem a snažila ho odstrčit, s ním to ale ani nehnulo.

Usmál se na mě, byl to sladký úsměv. Dostala jsem ten pocit, že jsem ho už někde viděla, ale kde? To nevím. „Jen chci, aby jsi věděla, že se mnou, jsi v bezpečí." Zašeptal. „A proč mi to říkáš?" Štěkla jsem po něm, nesnáším když si mě cizí člověk takhle přitahuje k sobě, vždyť ho vůbec neznám! Zamračil se. Dostala jsem z jeho naštvaného obličeje husí kůži.

„Aki, takhle se mnou nemluv." V jeho hlase jsem slyšela smutný tón, ale jeho výraz se neměnil. Nesnáším když na mě někdo takhle čumí. Čučel na mě pouhých 15 sekund a potom se zamračil. „Proč se na mě tak mračíš? Udělala jsem ti snad něco? Vždyť se ani neznáme." Zašeptala jsem, jako bych se bála jeho reakce.

Otevřel pusu a nadechl se, jako kdyby chtěl něco říct, ale mlčel. Jeho oči na mě koukaly tak upřeně. Bála jsem se, že mu každou chvílí vypadnou a já bych je tu musela hledat v trávě a potom je mu tam nacpat zpátky.

Chvíli mě pozoroval, jako svou kořist, potom si odkašlal. V jeho očích jsem viděla samou lež. Pokouší se tu konverzaci obejít a nebo mi začne lhát.

Potom mi to došlo. Tak počkat, jak zná moje jméno?! „Mám jednu malou otázečku." Začaly se mi potit ruce.
„Ano?" Podíval se na mě, překvapivě klidným pohledem. Před chvíli mi tu odkašlával jak kdyby byl nastydlý, a jeho čelo se potilo, jak kdyby před chvílí zkoušel Ice Bucket challenge. Právě jsem mu umožnila se vyhnout té konverzaci, jen počkej, my se k tomu ještě vrátíme.. „Jak znáš mé jméno?"

Chvíli na mě tupě zíral a přemýšlel co má říct. Pokusíš se mi tentokrát lhát? Tohle mi akorát více napovídalo, že mě sleduje. Zamračila jsem se tentokrát já na něho. „Slyšel jsem o tobě...aaaa..." Začal koktat a já měla sto chutí mu jednu vlepit. „Víš co? Radši půjdu." Vstala jsem ze země připravená k odchodu. 

„Počkej!" Zakřičel na mě naposledy. „Jen si prosím pamatuj mé jméno, není to naposled, co ho uslyšíš." Šibalsky se na mě usmál a já se na něj podívala s tázajícím pohledem. Si nějak věří.

„Jmenuju se Simon." Usmál se a zamával mi jako sbohem.

Teď už mi je utracený, hlavní je, že se můžu dostat domů. Vzdychla jsem si a otočila se, s tím, že půjdu zpět do svého ráje odpočinku. Začínala jsem být utahaná a každou chvíli se mi zavřou oči, podlomí nohy, někdo mě najde na ulici a pohřbí mě zaživa. Pádila jsem si to zpět domů, kde jsem sebou hodila o postel a zavřela oči. To je zase den, člověk si vyjde na malý zaběhání a hned tam potká nějakého psychopata který zná jeho jméno, lže mu do očí a sleduje ho kam jen vkročí. Doufám, že už ho nepotkám. Vzdychla jsem a po chvíli usla.

****************************************

Takže další kapitolka zde! Doufám, že se vám líbila a kdyžtak se omlouvám za nějaké pravopisné chyby :3

Taky děkuju za podporu <3

Kapitolka nevyšla po zas tak dlouhé době, ale doufám, že další vyjde za pár dní :3

Ann ^^