Éra Tří Klanů

*Útok Ohně*

Slunce prosvítalo do doupěte velitelky Mechového klanu.  Když se vzbudila přejel jí mráz po zádech. Vzpomněla si na ten sen.. Doufám, že počítáš s tím, že přineseš problémy i Písečným!  Otřásla se. Netušila, že to zajde tak daleko... Nechtěla otěhotnět. Koťata si sice přála, ale je přeci velitelka klanu! Nemůže mít koťata. Ale bude je mít. A ona s Rychlím budou mít problém. Najednou ji však něco napadlo. Klany se přeci nemusí dozvědět o tom kdo je otec jejich koťat. Sice tím všechna vina padne na mě a klany se budou hněvat jen a jen na mě, ale Rychlému se nic nestane... Pokud se teda sám neprozradí. Vždycky chtěl pro ni jen to nejlepší a kdyby viděl jak ji klan a jejich hněv ničí byl by schopen všeho.  Pomalu se zvedla a protáhla se. Nesmí na to teď myslet. Nikdo nesmí poznat, že se něco děje. Vyvstali by otázky na které by musela odpovědět. To by však znamenalo její prozrazení. Jen těžko by se dokázala na cokoliv vymluvit. Všichni vědí jaká Sokolí hvězda je. Silná a tvrdá velitelka. Nic ji jen tak nerozhodí. Když si začala olizovat rameno všimla si, že už má zakulacené bříško. Povzdechla si. Doufám, že si toho nikdo nevšimne.

Když vyšla z doupěte byli všechny kočky vzhůru a čekali až jim Temný rozdá úkoly.  "Tak běžte. A nezapomeňte si dávat pozor na Písečný. Poslední dobou u nás nacházím jejich pach. Nesmíme jim dovolit aby lovili na našem území!" Všichni přítomní souhlasně zamručeli a zamířili k východu z tábora aby splnili úkoly, které jim Temný zadal. Sokolí se pohledem zastavila na léčitelce Mechového klanu. Její sestra se na ni zamračila. Sokolí hvězda si povzdechla. Věděla, že ten pach od Písečného klanu patří Rychlému měsíci a Mechovinka to věděla taky. Vrhla na ni zoufalý pohled. Mechovinka si povzdechla a pohledem ji naznačila, že nikomu nic neřekne. Sokolí si oddechla. Věděla, že se může na svou milovanou sestřičku spolehnout. "Temný?" oslovila černého kocoura. Ten se na ni otočil. "Ano Hvězdo?" zeptal se úctivě. "Půjdu se podívat k Větrným skalám. Pokud dobře vím tam si nikoho neposlal. Navíc potřebuju být na chvíli sama" mňoukla klidně. Temný jenom přikývl a vydal se, se Sokolí Hvězdou v patách, směrem k východu z tábora. Když se vyškrábali po cestičce z rokliny ve, které sídlil Mechový klan, ihned zamířila k Větrným skalám. Věděla, že tam Rychlí bude. Nevěděla přesně jak to dokáže odhadnout, ale vždycky když měla pocit, že na ni čeká šla k Větrným skalám a pokaždé tam byl. Zalezla si do menšího dolíčku kolem, kterého bylo husté křoví. Kousek níž už byl lesík odkud zrovna přicházel menší, piskově zbarvený kocour. Sokolí na něj klidně čekala. Když k ní došel, jemně přitiskl svůj čumáček na ten její. Sokolí zavřela své zelené oči.

"Chyběli jste mi" zašeptal Rychlí. Sokolí se usmála. "Neviděli jsme se jednou noc Rychlí..." Odpověděla potichu Sokolí. Položila si hlavičku na jeho rameno. Rychlí si svou hlavu položil na tu její. "Já vím" odpověděl. "Ale stejnak se mi stýskalo." Sokolí přivřela oči ve kterých ji začali štípat slzy. "Rychlí?" mňoukla potichu. "Ano?" odpověděl. "Já.. musíme si promluvit" zašeptala a odtáhla se od něho. Rychlí se na ni zmateně zadíval. "Co se stalo?" zeptal se. Sokolí se zhluboka nadechla. Nechce to udělat. Nechce ho opustit. Ale je to pro jeho bezpečí. "V..víš, že velitelé nemůžou mít koťata. Až se klan dozví, že sem těhotná zbouří se. Bude mě nenávidět" mluvila potichu ale taky dostatečně nahlas aby ji slyšel. Rychlí se naježil. Věděla co řekne. Znala ho moc dobře. "Já tě budu bránit!" mňoukl vzdorně. "Až se to klany dozví budu tu pro tebe... Nedovolím jim aby ti ublížili. Nemusíš mít strach. Já se o te.."Ne" zavrčela Sokolí. "Nebudeš mě bránit. Nikdo se nedozví o tom, že seš otec mích koťat. Nikdo. My se totiž už nebudeme scházet. A až se o tom klany dozví ty budeš mlčet" zpříma se mu zadívala do očí. Rychlí vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Přerývaně dýchal a v očích se mu začali kupit slzy. "C..cože?" začal roztržitě. "N.. nemůžeme se přestat scházet! Si.. si má družka. A já tě miluju.. tebe a naše koťata...." Díval se na svoje tlapky. Sokolí se cítila hrozně. Vypadal naprosto zničeně. Pomalu k němu došla a jemně se ho dotkla čumáčkem do ramene. "Rychlí" zašeptala. "Nechci ti ublížit. Já pro tebe chci jen to nejle.." "Nejlepší?!" vyštěkl a odtáhl se od ní. Stál na všech čtyřech, drápy měl vytažené. Z očí mu stékaly slzy stejně jako jeho družce. V očích měl zoufalství a smutek. "Jestli chceš pro mě to nejlepší tak proč říkáš něco takového?! Já tě k sakru miluju Sokolí! To to nevidíš? Já tě miluju..." ke konci spíš šeptal. Sokolí hvězdou najednou projel vztek. To nevidí, že ho taky miluju?! Copak si myslí, že je pro mě snadné mu tohle říkat?! "A ty si myslíš, že já tebe nemiluju?! Myslíš, že je pro mě snadné vědět, že mě klan bude nenávidět kvůli našim koťatům? Miluju je a miluju tebe! Nechtěla jsem aby to takhle skončilo. Chci tě jenom ochránit. Nechci aby tě klany nenáviděli kvůli mě..." ke konci svého proslovu se zadívala na své tlapy. Byla zničená. Z očí se ji řinuli proudy slz. "Jestli si myslíš, že je to pro mě to nejlepší... Tak fajn" zasyčel. Poté si stoupl a odešel. Prostě odešel. Nerozloučil se. Neudělal nic. A Sokolka to chápe. Udělala by totéž....

******

Běžela. Brečela. Byla zoufalá, naštvaná a nekonečně smutná... Právě ztratila kocoura, kterého milovala víc než kohokoliv jiného. Znamenal pro ni vše a ona ho ztratila. Co jsem to provedla?!  Ani si neuvědomila, že doběhla k menšímu jezírku kousek od roklinky kde sídlil Mechový klan. Posadila se na břeh jezírka. Z očí ji stékali slzy. Musí na něj zapomenout. Nesmí se trápit. Je velitelka klanu. Klan ji potřebuje! Ani si neuvědomila, že už není sama. Když se už trochu uklidnila uslyšela za sebou hlas kočky, kterou zrovna teď toužila vidět. "Sokolko?" Mechovka položila na zem bylinky, které nesla v tlamičce a rozběhla se ke své starší sestře. Ta ji hned padla kolem krku. Mechovka chvilku zmateně stála. Potom ji taky jemně objala. "Šššš.. to je dobrý. Klid. Co se stalo?" Sokolka se trochu uklidnila. Odstoupila od své sestry a zadívala se ji do očí. "J..já jsem t..tak pito..pitomá" dostala ze sebe mezi vzlyky. "U..ublížila sem mu. Měla.. Měla si p..pravdu. Neměla jsem s..se s ním.. s ním scházet.. Zlomila jsem ho! Zničila!" Ke konci se doslova zhroutila. Hvězda si lehla na zem, hlavu si překryla tlapkama a brečela. Mechovka si dokázala živě představit co se stalo. Určitě šla za Rychlím. Pomalu k ní došla. Lehla si vedle ní a začala ji olizovat srst na zádech. "Klid. Já vím, že to bolí. Ale je to tak lepší." Sokolka se na ni zadívala zničeným pohledem. "Já vím" zašeptala. "Jenomže sem ho zničila. Já ho miluju a on mě.. A já ho zničila.." Položila si hlavu na záda své sestry a zavřela oči. Byla zničená. Ještě hodnou chvíli takhle leželi. Sokolka se uklidnila, takže teď ležela opřená o svou milovanou sestřičku a odpočívala.

Možná by takhle ještě chvíli leželi kdyby nezaslechli ten křik. Obě sestry vyskočili na nohy. "Tábor!" vykřikli obě zděšeně a rozběhli se směrem k roklině. Když vletěli do tábora, zděsili se. Všude bojovali kočky. Sokolí ihned poznala velitele Ohnivého klanu Polovičního měsíce. Kolem se to hemžilo válečníky z Ohnivého klanu, kteří bojovali s Mechovým klanem. S jejím klanem. Z vřískotem se vrhla na velitele Ohnivých, který zrovna přišpendlil k zemi jejího zástupce Temného. Zaryla mu drápy do boku a začala zběsile škrábat. Poloviční ztratil rovnováho, takže spadl na zem. Sokolka se mu chystala zakosnout do boku, Poloviční se ovšem přetočil na druhý bok směrem k velitelce z Mechového klanu takže přes něj přepadla. Než se stačila postavit už ji Poloviční měsíc vysel na zádech. Zakousl se jí ze zadu do krku  a trhl. Sokolí bolestně vyjekla. Citíla jak ji krev stéka po krku a dopadá na zem. Před očima se ji zatmělo. Neohrabaně se otočila. Poloviční se na ni posměšně šklebil. Část jeho tváře byla bez srsti, takže vypadal o to hrozivěji. Vrhla se něj. Přesně jak čekala. Větší kocour se ji vyhnul dřív než na něj dopadla. Prudce se otočila a zaryla svoje drápy do jeho hustého kožichu. Poloviční zasyčel. Vrhl se na ni. Sokolka nestihla zareagovat, takže ji velitel Ohnivých schodil na zem. Hned zabořil svoje drápy do jejího nechráněného bříška. Soklí hvězda takovou bolest v životě nezažila. Ječela a snažila se zpoza něho dostat. Věděla, že jestli to takhle bude pokračovat, ztratí život. To by nebylo tak hrozné kdyby s jejím životem neztratila i koťata. Po chvíli to vzdala. Nic neviděla jenom černo. Bolest už ani nevnímala. Netrvalo to dlouho a viděla jenom tmu.... Černočernou tmu...