In the world of creepypastas

6.

Zatímco mě táhli pryč (a abych jim to neulehčovala, tak jsem celou cestu -bezvýsledně- zarývala paty do země), přemýšlela jsem, jestli to bylo správné rozhodnutí.
Rozhodně lepší než být celý život uvězněná.

Po nějaké době cesty lesem mě pustili (nebo spíš hodili) na zem ke stromu.Vyjekla jsem, když se můj zadek -dnes už snad posté- tvrdě setkal se zemí.
"Co tam s ní asi dělal, že šla radši s náma?" zasmál se Masky.
"Neřekl bych tomu zrovna 'šla'," zavrčel Toby. "Holka, ty vážíš snad tunu."
Zrudla jsem jako rajče, když mě zaplavil pocit ponížení, čemuž se akorát oba zasmáli.
"Tak už jí zabijem? Jinak zas zdrhne," zeptal se Toby.
"Mám lepší nápad," řekl Masky a ikdyž jsem mu nemohla vidět do tváře, byla jsem si na 100% jistá, že se šklebí. "Dáme ji Jakovi."
Na tváři se mi objevil výraz čiré hrůzy. Rychle jsem se zvedla a pokusila se znovu utéct, ale nikam to nevedlo. Toby mě popadl za kapucu, takže jsem se na okamžik dusila, než mě to strhlo zpátky na zem.
"To beru," odpověděl Toby. Vzal sekeru a flákl mě s ní do hlavy, díky čemuž jsem ztratila vědomí.

Probudila jsem se a pod sebou ucítila něco měkkého. Rychle jsem otevřela oči a rozhlédla se. Ležela jsem na posteli v mně dost známém pokoji.
"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne....." mumlala jsem si pro sebe, když jsem si postupně vybavovala, kde se nacházím.
"Dobré ráno, lásko," ozvalo se ode dveří. Tam stál Jake a já se začala třást.
"Já nejsem tvoje láska," odsekla jsem a přemýšlela, jestli se odsud budu moct nějak dostat. Okno bylo zamřížované a dveře vypadaly, že mají bytelnější zámek.
"Notak, nebuď taková. Tentokrát mi neutečeš, všechno jsem zajistil, " usmál se na mě, jako by to byla ta nejlepší věc na světě.
To jsou takoví hajzlové, strčit mě sem, místo aby mě radši zabili.
"Strávíme spolu celý zbytek života."

O rok později
Bože, jak dlouho už jsem tu zavřená? Celou dobu jen sedím v rohu místnosti a přemýšlím. Dřív jsem počítala hodiny a dny, myslím, že jsem napočítala i měsíc, ale teď už to je moc dlouho na to, abych to dokázala počítat dál.
"Jsem zpět," ozvalo se z předsíně. Rychle jsem zalezla pod postel. Jenže on mě stejně našel.
"Přede mnou se schovávat nebudeš!" dostala jsem takovou facku, že jsem druhou chytla o zeď. Vyjekla jsem bolestí a po tváři se mi roztekly slzy. Snažila jsem se od něj dostat, ale on mě začal líbat. Když mě konečně pustil, vrhla jsem se zpět do rohu místnosti a doufala, že mě už nechá napokoji.
Za tu dobu co jsem tady už jsem se pokoušela hodněkrát utéct, ale nepodařilo se mi to.
Zbývala už jen jediná možnost.