Upíří tábor ✔

22. Druhá maminka

"Nicku!" rozeběhla jsem se k bezvládnému mužskému tělu, které kluci jen tak tak drželi.

"Bože Nicku..." Pohled na jeho pořezané, zkrvavené tělo mě neskutečně bolelo. Nemohla jsem na to koukat, ale i tak jsem tam zůstávala a spěchala k němu, jako bych mu mohla nějak pomoci.

Vzala jsem jeho sklopený obličej do svých dlaní a hned se mi na nich ocitla krev. Byl tak zesláblý..

Jeho téměř zavřené oči se na mě z posledních sil podívali. Žije.. panebože děkuji!
"An," zachraptil zesláblým a tichoučkým hlasem, až ho nebylo téměř slyšet.

Jeho hlas byl jako spouštěč mých slz.. opět jsem se rozbrečela. Pevně jsem obmotala paže okolo jeho krku a přitáhla k sobě. Cítila jsem, jak se mu pod mýma rukama uvolnili napjaté svaly. I já se znatelně uvolnila. Mám ho zase u sebe..

~~~~

Nick p.o.v.

Když se přede mnou Max doslova sesypal na zem a změnil náhle na prach, jen jsem zaraženě a zmateně hleděl na zem před sebou. Něco se tam nahoře dělo a já chtěl vědět co. Oční víčka jsem držel otevřené z posledních sil.

V tom do místnosti vtrhli čtyři postavy. Zrak jsem měl natolik rozmlžený, abych nepoznal, kdo to je. Ale odhadoval jsem to na tři kluky a jednu dívku.. je to Angel? Ne.. ta má bílé vlasy. Tahle dívka je bílé neměla.

Kluci mě sundali z řetězů a přidržovali, abych vůbec dokázal stát. Sám bych se zřítil k zemi.
Takhle zblízka jsem je dokázal částečně rozeznat. Myslím, že to byl Leo, Simon a Alex.

Sotva mě stihli sundat a podepřít, už do místnosti přišli další dvě osoby. Bílé vlasy.. Angel!

Slyšel jsem, jak se rozbrečela a rozeběhla se ke mě. Vzala můj obličej do dlaní a zvedla, aby se mi mohla podívat do očí. Nedokázal jsem udržet hlavu ve vzpřímené poloze.. to pro mě bylo momentálně nemožné.

Když uviděla můj zohavený obličej, rozbrečela se znovu. Ne Angel.. prosím neplakej.. prosím ne.. bolí to.. tak moc mě to bolí. Neměl jsem tě nachávat samotnou.. promiň mi to.. moc tě prosím.. "An."

Ani jsem si to neuvědomil, a můj chraplavý hlas se ozval místností. Téměř nebyl slyšet, ale jsem si jistý, že An mě dost zřetelně slyšela.

V okamžiku si mě přitáhla do objetí. Bylo jí jedno, že se může ukázat od mé krve. Objala mě i tak. Jak já jí miluju.. počkat.. co?! Opravdu jsem právě řekl, že jí miluji? Ehm.. ne. To bylo myšleno o jenom tak.. obrazně. Prostě to nebylo doslovné.. jen.. prostě ne. Ikdyž... ne! Nesmíš se zamilovat, Nicku! I kdyby mé možné city opětovala, nemůžu s ní být. Ona je člověk, měla by mít krásný normální život, mít rodinu, vnoučata..

Jenže.. ona v podstatě není člověk, Nicku. Moje podvědomí mě prostě muselo srazit na kolena. Prostě muselo..

Svými slzami mi smáčela zkrvavěné rameno. Ach Angel.. říkám neplač.. proč mě to tak bolí?

~~~~

Všechno utichlo. Všechno špatné vymizelo. Byl klid. Konečně jsme mohli vydechnout přebytečný vzduch, který se doteď držel v našich plicích. Už nebylo proč se obávat. Tedy.. aspoň prozatím.

Aspoň prozatím jsme si mohli užívat volnosti, radostí, štěstí v našich zničených životech. A co bylo mým štěstím? Odpověď byla jednoduchá.. ale já si jí nechtěl připustit. Angel..