Upíří tábor ✔

4. Divný rozhovor

Bála jsem se otevřít oči. Bála jsem se, co uvidím. Uslyšela jsem bolestivý výkřik...Lea? Absolutně nevím, o co se to pokoušel, ale bylo to dost divný.

Pomalu jsem otevřela oči a první, co jsem uviděla, byli něčí záda. Ten někdo natlačil Lea na strom a škrtil ho. Leo měl v obličeji bolestivou grimasu a chvilka zakňučel. Sakra co to dělá? Proč ho škrtí? Dobře, sice mě zachránil od...ani nevím, co to mělo být...ale škrtit ho snad nemusel, ne?

"Tak jsi magor?! Už jsem jí měl!" vztekal se Leo.
"Ne nejsem! Přestaň s těmi svými hrádkami! Už mě nebaví tě pořád hlídat! Je to nudný a akorát umírají neviní lidé," oplácel mu to ten neznámí. Neviděla jsem mu do obličeje, ale ten hlas mi byl povědomý.

"Pust mě," odstrčil ho Leo a behěm dvou vteřin byl pryč. Jak to udělal? Ach bože!! Co se to děje?! Jsem mimo...

"Debil," Pan neznámí si nahlas oddychl a otočil se čelem ke mě. Byl to ten kluk, co kroutil hlavou na Lea, když jsme se představovali.
"Omlouvám se za něj. Občas mu fakt dost hrábne, a pak takhle vyvádí. Jsi v pořádku?" Trochu se ke mě přiblížil, ale já v něm neměla moc důvěry, zvlášť po tom, co se právě stalo, takže jsem rychle couvla. Narazila jsem do stromu, na což zasyčela bolestí. Přiběhl ke mě a chytl mou ruku. Otočil jí tak, aby viděl na můj loket a pečlivě si ho prohlédl. Zjistila jsem, že tam mám škrábanec a teče mi krev. Jaj...tak stane se...

Bez mrknutí koukal na mou ránu, až mi to bylo nepříjemné. Slyšela jsem, tak nasucho polkl a to už jsem svou ruku z té jeho vytrhla a dala se jí k tělu.
"Jo, v pohodě," odpověděla jsem tiše na jeho předchozí otázku.
"P-promiň já... Omlouvám se. Ehm...měla by sis to jít ošetřit," dostal ze sebe. Působil docela nejistě a byl celý napjatý. S přimhouřenýma očima jsem opustila svou schovku a zamířila tam, odkud jsem přišla. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem se zapomněla zeptat na jméno. Musím aspoň vědět, kdo mě zachránil...

Doběhla jsem k Sarah, která mi šla už na proti, protože zřejmě slyšela šumění a praskání větviček pode mnou.
"Ježiš Angelo! Co se ti stalo?" spustila hned.
"Poranila jsem si o strom trochu loket. Není to nic hrozného, ale radši bych to vydezinfikovala," vysvětlila jsem jí situaci.
"Ach, dobře. Tak pojď, odvedu tě tam. Jacku? Vezmeš to tu na chvilku, prosím?"
"Jasný," mrknul na ní a dál se věnoval děcku vedle sebe.

Šli jsme směrem k jídelně, kterou jsme prošli a za ní byla jakási místnost s jedním lůžkem, různými léky a podobně. Za celou dobu Sarah nic neřekla. Až když si mě převzala starší paní kolem 50 let, tak promluvila.
"Prosím tě, řekneš mi, co jsi dělala, že se ti tohle povedlo?" Její otázka byla trefná, protože doktorka by se zeptala na to samé.
"No...běžela jsem, abych se co nejrychleji schovala a povedlo se mi pak odřít se o strom." Víc jsem to nerozebírala, protože o tamtom s Leem jsem jim říkat nechtěla. Obě přikývli a Sarah pak odešla, aby pomohla Jackovi. Prý už se nemám ani vracet zpátky k nim do lesa, že už půjdou nejdýl za půl hoďky zpátky.

Když už jsem měla ruku vydezinfikovanou a ovázanou, tak mě zdravotnice pustila do chatky. Tam jsem si vlezla do postele a nezbylo my nic jiného, než si buď vzít mobil a nebo malovat. Vybrala jsem druhou možnost, protože už jsem dlouho nic nekreslila. Z nočního stolku jsem vytáhla menší bloček a obyčejnou tužku a začala.

Co jsem kreslila? Ani nevím... Nikdy nekreslím s účelem, aby to bylo přesně tak, jak si to představuju, protože to nikdy tak nevyjde. Proto kreslím a kreslím, a vždycky z toho něco vyjde. Nikdy jsem pořádně neřešila, jestli je to překrásné, nebo to vypadá, jakoby to čmáral kocour. Maluju proto, že se u toho uvolním a přijdu na jiné myšlenky. Ne proto, aby to bylo mistrovské dílo.