Upíří tábor ✔

21. Mučení

Ústy se přiblížil k mému krku. Někdo, kdo by nás neznal, by si myslel, že se tu udehrává jakási intimní chvilka. Ale můj výraz v obličeji mluvil za vše. Bála jsem se, a to hodně. Věděla jsem, co se chystá udělat.

Rukama jsem se zapředla o jeho hruď a vší silou zatlačila, abych ho od sebe odstrčila, ale marně. Byl silnější.. samozřemě.

Nevěděla jsem, co dělat. Chce mě zabít, plánuje mě vysát do poslední kapky, ani se mu nedokážu vyvlíknout.. sakra co mám dělat?!

Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, v záchvatu paniky, bylo použít lektvar. Však, co byste na mém místě udělali vy?!

Jak nejrychleji to šlo, jsem lahvičku v ruce zdvihla do úrovně jeho hlavy a vychrstla mu její obsah do obličeje. Ani jsem se nesnažila vcítit do jeho situace. Musel si právě procházet neuvěřitelnou bolestí. Z jeho bolestivého křiku to šlo dost poznat.

V okamžiku se ode mě vzdálil a s rukami na obličeji se zřítil k zemi. Nedokážu si představit, čím si právě procházel. Ten lektvar ho rozežíral zaživa.

Ucítila jsem na svém stehni náhlý nával tepla. Koukla jsem se dolů a zjistila, že kousek oné tekutiny se mi dostal na legíny. V hlavě se mi přehráli všechny ty věty stylu: "Tenhle lektvar zničí vše, čeho se jen dotkne, kromě skla."

V mžiku jsem ze sebe legíny strhala.. doslova.. skončili přetrhlé na dva kusy na zemi. Náhle jsem uslyšela křik..

~~~~

Nick p.o.v.

Bylo to pro mě jako dlouhé dny, ne-li týdny. Přitom mi bylo řečeno, že to je teprve druhý den, od mé návštěvy tohoto domu.

Mučili mě. Nesnesitelně, ohavně, já při tom trpěl neuvěřitelnou bolestí.. a ještě se při tom bavili. Dělalo jim radost, že trpím. Ale já jen čekal, když už to konečně ukončí. Chtěl jsem smrt.. že už jsem umřel? Fajn.. chtěl jsem druhou smrt. Ale konečnou.

Chodili sem každý den, několikrát.. ikdyž dny byli jen dva. I za tak krátkou chvíli mě dokázali neuvěřitelně zřídit. Byl jsem na pokraji zhroucení..

Nechal jsem tam venku všechno.. rodinu, nejlepší přátelé, Angel.. Ach Angel.. jak se máš? Doufám, že dobře. Tak moc mi chybíš.. mrzí mě, že jsem od tebe tak náhle odešel.. nechtěl jsem. Žiješ ještě vůbec?

Žiješ! Jistě, že žiješ! Nezabili tě! To nemohli udělat.. to prostě nešlo..

Opět se mi po tvářích začali kutálet slzy.. dnes už asi po sté. Že jsem se nechoval jako chlap? Možná.. ale zkuste si být dva, byť jen dva dny uzamčení někde v podzemní, v místnosti bez oken, s tolik silnými zdmi a taktéž i kovovými dveřmi, bez jakéhokoliv šance útěku. Spoután v železech, pověšen - doslova pověšen - na zdi. S několika možným mučením  a dením pořádku.. a s nevědomostí, co se děje s vašimi nejbližšími.

Kdo by kurva nepustil slzy?! I upír to dokáže.. když je tu ta nejminimálnějsí šance, že se odtud dostanete.. živí. A když už.. tak že se setkáte s živími blízkými. To pomyšlení, že by se jim něco stalo.. bylo to příšerné. Ani se to slovy nedokázalo pořádně vyjádřit.

Z myšlení mě vyrušilo až - mě dost známé - zavrzání dveří, které oznamovalo příchod jednoho mých mučitelů. I teď jsem se ve svém odhadu nepletl. Stál tam Maxmiliám. Jeden ze tří jejich synů..

Byl zvláštně znepokojený. I za ty dva zkurvené dny jsem už dokázal poznat, jak se kdo z nich cítí už jen z jejich výrazu v obličeji. Vím.. tímhle bys se asi neměl moc chlubit.