Ruins ·Sope· /zrušeno/

What?

 Jméno- Jung Hoseok, bydliště- Dayen, Lesní Oblast, Stará republika města Soul, věk- 23 let, souhlasíte s vpíchnutím V22?- Ano  

 Rukou jsem zahladil místo vpichu a vzal si brýle z nočního stolku. Den číslo 1 841, co se asi dnes bude dít? Jako bych už nevěděl, že se nic nestane. Nikdy tomu tak není. Z lednice jsem vyndal vodu a protáhl si u toho záda. Ruku jsem si položil na šíji a lehce ji promnul. To byla zase noc...

 Vodu jsem vzal s sebou do dílny. Snažil jsem se konečně zjistit jak správně zapojit dráty v oblasti zrakového přijímače. Kdybych měl potřebné součástky, mám už dávno hotovo. Bohužel mám přístup jen k vyřazeným věcem a starému vybavení. Ale alespoň mě to zaměstná.

 Připájel jsem postupně dráty k základové desce a po asi hodině, nebo dvou mi na stole stálo kompletní oko. Jedno. Takhle mi to bude trvat věčnost. Plány jsem odhodil a vrátil se zpět do obyvatelné části domu. Odhodil jsem si vlasy z obličeje, které už měsíc plánuji ostříhat a hodil jsem svoje dnešní nové studie do hologramového projektoru. Tak tady je chyba. Tenhle čip má být zapojený úplně někde jinde... Předělal jsem to a konečně se rozhodl dát si něco ke snídani. Do ohřívače jsem dal tři bílé kostky a dva polštářky. Kde jsou ty časy, kdy jídlo vypadalo normálně. Teď je skoro všechno jídlo ve formě kostek, které se ohřevem expandují na normální velikost.

 Už hotová vajíčka s toustovým chlebem jsem položil na stůl a pustil se do toho. Toto ke mě přiběhl a žadonil po mě jídlo. Stejně dostaneš jenom olej. Tuhle kočičí vlastnost jsem mu programovat nemusel. Ale i tak ho mám rád. Původně to měl být velký dlouhosrstý kocour, jenže to mi nějak nevyšlo a teď vypadá hrozně podivně. Byla to první věc na které jsem začal pracovat, když jsem sem přišel.

 Dojedl jsem a šel na svoji každodenní procházku po lese. Nad městem byla aktivovaná skleněná kopule, ale tady normálně poprchávalo. Stejně nechápu co mají proti dešti, vždyť se to tak uvolňující počasí.. Šel jsem směrem k ruinám starého města, co tu bylo ještě hodně let do zpátky. Rád se tu procházím, je tu kouzelná atmosféra a někdy i najdu něco užitečného. Ovšem to jsem objevil dnes mě naprosto dostalo.

 Na zemi se tu válel rozbitý robot. Chyběly mu obě dolní končetiny, předloktí u levé ruky a kusy krytí po celém těle. Vypadalo to na novější model a jsem si celkem jistý, že včera tu ještě nebyl. Ani chvíli jsem neváhal, okamžitě jsem ho popadl a šel s ním domů. Celou cestu jsem dával pozor abych z něj neztratil ještě víc věcí. Všude mu čouhaly dráty a kabely a já už teď měl strach, že ho nedokážu opravit. 

 Položil jsem ho na stůl a začal ho pořádně prohlížet. Bílé vlasy mu zlehka padají do očí, kůži má také skoro bílou, ostatně jako všichni humanoidi. Celkově na něm bude hodně práce. Musím vykonstruovat celé nohy, ruku, kus chybějícího krytí v oblasti oka, na rameni a spoustu malých kousků na zádech. Musím ho otevřít. Opatrně jsem zmáčkl obě místa na konci čelisti, obličejové kusy se rozpojily a já je mohl odendat. Obličej se celkově skládá ze sedmi kusů, mám jich šest, chybí mi ten v oblasti napravo od nosu, takže celé víčko a kus tváře.

 Opatrně jsem otevřel i temenní část, abych se podíval na základní desku. Některé dráty byly porušené, chyběl senzor na vnímání prostoru a paměťový čip byl značně porušen. To není dobře, tohle se mu nemohlo stát jen tak. Někdo mu opakovaně mazal paměť. Bohužel paměťový čip se nedá nahradit, nebo respektive dá, ale já ho nemám. Při tomhle poškození, jsem zvědav, jestli ho vůbec spustím. Vyndal jsem pájku a pustil se do rekonstrukce zapojení systému.

 Když dráty byly zapojené a paměťový čip správně připojen, potřeboval jsem sehnat senzor. Při prohrabování všech krabic jsem začínal být už pěkně znepokojený. Jsem si jistý, že tu někde mám nějaký starší model, který by měl být kompatibilní s touhle verzí. V asi dvanácté krabici se mi konečně poštěstilo. A tak jsem přistoupil zpět ke stolu a začal propojovat.

 Musel jsem to dělat na víckrát, nýbrž kontakty byly poškozené a celkově to vypadalo tak, jako by to už neměl nikdo nikdy složit. Co komu ten robot udělal, že ho takhle poškodili? Teď mě ale čekala ještě těžší část, a to vymodelovat obličej. Vzal jsem jednu ze starších šablon a zkoušel vymodelovat kus co nejpodobnější tomu druhému. Opatrně jsem vymodeloval trojúhleníčkový tvar oka a lehce placatější tvář. Nevypadalo to sice naprosto dokonale, ale i tak jsem byl spokojen. Víčko se rýsovalo jako lehoulince dvojité, ale to mu podle mě bude jen slušet. 

 Rozmíchal jsem směs na bázi silikonu a model s tím pokryl. Barva bylo skoro k nerozeznání. Tohle se mi povedlo. Rovnou jsem toho namíchal kbelík, na pozdější využití. Obličejovou část jsem dal pod UV světlo a vrátil se zpět k robotovi. Měl bych ho nějak pojmenovat. Je tak bílý, tak co třeba Obláček, nebo Snížek. Nebo co třeba Cukřík? Ne, to zní jako jména pro kočku. Podíval jsem se na Tota s lehkým úsměvem. Hmm... Co třeba Suga? Myslím, že to by šlo. Tak tedy Sugovi jsem opětovně složil obličej a zkusil ho zapnout. Nic. A znova nic. Asi je vybitý, teda doufám...

 Opatrně jsem ho převalil na bok a podíval se na kontakty vzadu na krku. Tudy se robot nabíjí, vstřikuje se olej a ostatní potřebné látky. Problikávaly tu výboje a olej taky potřeboval doplnit. Opatrně jsem izoloval drátky a vrátil vstupy do původní podoby. Zezadu dílny jsem vytáhl tyčinku E139 a vstříkl to do kontaktů. Musím teď den počkat, aby se všechno správně rozleželo a fungovalo, jak má.

 Venku už byla poměrně tma, tím myslím světlo jako za normálního dne jen obloha byla tmavá. Světelné znečištění je extrémní a i když odtamtud bydlím daleko, stejně to ke mě doléhá. Naprosto jsem zapomněl na svůj oběd nebo snad nějaké plány co jsem měl. Do ohřívače jsem hodil několik kostek a čekal na svoje jídlo. Vyndal jsem již hotové vepřové plátky s rýží a užil si svoji zaslouženou večeři.

 Byl jsem už hodně unavený, ale předtím než jsem šel spát jsem se vrátil do dílny. Jen se na něj podívat. Doufám, že se mi ho podaří zapnout, vypadá slibně. Dnes jsem dokázal skoro nemožné... Zítra mě čekají minimálně nohy. Zhasl jsem světlo a vydal se do ložnice. Dobrou Sugo, zítřek snad bude lepší.

  Hádejte kdo začal zase psát? Konečně ty jo... Všem se vám omlouvám, ale prostě po hodinách Elektronické komunikace aka psaní na klávesnici všema deseti, tu svojí nechci ani vidět. Nevermind. Doufám, že se vám tenhle koncept rozhodně neukradený z filmu a ještě určitě nepřevzaný od kámošky líbí. Už končím, Vaše Loonie!