I need you Sparrow! | Eidamka

Aspoň Kamil umí utěšit...

  Čti prosím info okurko :)

Snažila jsem se ruku vyškubnout, ale marně. Už budu navždy poznamenaná...pirátskou značkou...  

Pořád, i když marně, jsem se snažila ruku oddělat co nejdál od téměř hořícího železa. A víte, co na tom bylo nejlepší? Že veličenstvo Sparrow si tam jen tak stál, a pozoroval mě...prostě chill. To mu nezapomenu. 

Když konečně Kýbl to razítko, či jak to mám nazvat oddělal, okamžitě jsem si přitáhla ruku k tělu. Rána neuvěřitelně bolela a štípala. Tekly my slzy proudem. Komu by netekly, když to bylo takový mučení. 

,,Takže. Vy my tedy přinesete opět srdce Davyho Jonese? Co když to neuděláte? Jakou mám záruku?" podíval se Beckett na Jacka. Ten začal přemýšlet, ale nakonec se rychle usmál. 

,,Záruku? Na co záruku?" ušklíbl se. ,,Stačí mé čestné slovo. Srdce tý chobotnice získám. Stejně už mě začíná vytáčet." říkal za pochodu a u toho si prohlížel celou tady tu místnost. Já pořád brečela. 

,,Nebul. To bude dobrý." řekl utišujícím hlasem Kamil. 

,,Kamile! To bolí." šeptla jsem. 

,,Já vím kámo. Ale víš, co říkávala jedna moudrá babička? Bolest neexistuje. Já vím, že se to snadno říká, ale naše tělo je robot naší duše. Když našemu robotu upadne ruka, nic se neděje. Upadlo to robotovi, ne naší duši. Tudíž se třeba pokus tu bolest ignorovat." řekl moudře.

,,No já vím, ale to je těžký!" vzlykla jsem. 

,,Pane! Ona si tady s někým povídá!" řekl ten chlap, co mě držel Liliputovi. 

,,S kým by si tady povídala?" řekl v klidu a tónem hlasu naznačoval tomu chlapovi, že je úplně miglej.  Taky že dozajista miglej byl. Už podle vzhledu to nemohl být chytrý občan. Většinou se takový lidi stávají právě stráží a podobně, protože je u toho někdo naviguje. Dává jim pokyny, a oni nemusejí moc přemýšlet. Jojo. Kolik já znám lidí, co by se takhle uživili.

,,To nevím. Ale prostě si povídá!" řekl na svoji obranu. Kýbl si jen povzdechl.

,,Nechte si tu loď. Chci mít to srdce do dvou měsíců." zamračil se a pokynul tomu týpkovi, co mě držel. Ten mě okamžitě pustil. Chytla jsem si svoji bolavou pravou ručku. Štípalo to, bolelo to! Bylo to nepříjemný. Pořád mi tekly slzy.

,,Lucko. To bude fakt dobrý. O týden později už nic neucítíš." řekl povzbudivě Kamil. 

,,No jo." setřela jsem si slzy. Musím zůstat silná! Šla jsem tedy za Jackem který už odcházel zpět na naši loď. Starostlivě se na mě podíval a řekl:

,,Dobrý?"

,,Ty na mě ani nemluv..." řekla jsem naštvaně a šla jsem před něj. Byla jsem tak neuvěřitelně nakrknutá. Naštvaně jsem chytla lano a stoupla jsem si na kraj zábradlí.

,,To bych nedělal." ozval se za mnou Jack.

,,Proč? Myslíš si snad, že jsem neschopná?! Já jsem schopná! Vždycky jsem byla, jsem a budu! A žádnej idiot s dredama na hlavě mi nebude radit, co mám dělat!" křikla jsem naštvaně a skočila. 

,,Ne pro to, že bys byla neschopná, ale pro to-" ani to nedořekl a já padala do moře. To lano nebylo přivázaný...to mi ten debil nemohl říct rovnou?!

Naštvaně jsem doplavala k naší...oprava- v brzké době nejspíš mojí, protože z ní Jacka asi ve vzteku vyhodím. 

Vylezla jsem opět po nějakým pofidérním žebříku-já tomu fakt nerozumím- nahoru na palubu. Jack už tam stál a rozhlížel se. Když mě spatřil, vesele se usmál a šel ke mně.