I need you Sparrow! | Eidamka

Mně na něm tak záleží...

  ,,Já- se bojím...". Nechápavě se ušklíbl. ,,Čeho?" , ,,Že-že jsem těhotná..."  

Oba jsme tam stáli jak voskový figuríny a nebyli jsme schopni slova. ,,Nemůžeš být." pronesl zaraženě Sparrow. Já jen mlčela. Těhotná! V 18?! Mám celý život před sebou! ,,Musíme za někým, kdo to ověří." prohodila jsem potichu. V týto době ještě těhotenský testy nebyly, a upřímně jsem neměla tušení, jak a kdo by to mohl zjistit. ,,Narušilo by nám to plány." , ,,Drž hubu a pluj za někým, kdo to ověří!" křikla jsem na něho. Byla jsem naštvaná, podrážděná a hlavně znechucená. Spíš ale než na Jacka jsem byla naštvaná na sebe. ,,Jak jsem to mohla dovolit? Jak jsem mohla dovolit, aby se se mnou vyspal?" pokládala jsem otázky, na které neexistovala odpověď. I moje podvědomí zarytě mlčelo a nehodlalo se k situaci vyjadřovat. Bála jsem se. ,,Co když opravdu budu těhotná a Jack mě opustí, protože nebude chtít mít závazky. Co když odletí, jako vrabčák. A já budu sama. V tomto světě, kde je těžké přežít, s dítětem, které nebude mít otce." říkala jsem si v duchu. Z těchto myšlenek se mi chtělo brečet...,,Moje rodina, přátelé, vše co mám ráda, je někde v druhé dimenzi...a já? Tu trčím nejspíš s děckem v břichu. A pirátem, u kterého se bojím, že se na mě prostě vykašle.". Upřímně, když jsem to Jackovi sdělovala, čekala jsem, že se sebere, vezme si člun a odpluje. Nebo že skočí přímo šipku do moře. Nebo že MĚ dá do toho člunu a nechá mě na pospas krutým Karibským vlnám. Jack se na patě otočil a šel ke kormidlu, kde otevřel svůj kompas. Zaujatě ho sledoval. Najednou na něj poklepal. Když však nejspíš zjistit, že to nemělo žádný efekt, napil se rumu. Ihned svůj pohled přemístil zpět ke kompasu. Když však spatřil, kam ukazuje, naštvaně jej zaklapl a odběhl do kapitánské kajuty. Z té se asi po 10 minutách vrátil a prudce stočil kormidlo doprava. Loď se stočila tak rychle, že jsem sebou mrskla na zem. 

Od té doby jsme s Jackem neprohodili jediné slovo. Plujeme už dva dny a mě sžírá samota. Ani podvědomí už se se mnou nebaví! Takže si povídám s postelí, podlahou a podobně. Nevím, jestli už mi hrabe, ale vzhledem k tomu, že jsem strašně komunikativní člověk a mám ráda společnost, je toto pro mě utrpení. S Jackem jsme si beze slov ujasnili, že když on odchází od kormidla, je mé, protože zjistil, že dva dny v kuse by asi nezvládl bez spánku. Neměním vůbec kurz. Spíš jen unuděně stojím u kormidla a hlídám, zda-li někde nejede nějaká loď. Ale momentálně se nacházím v nějaké druhé kajutě, kterou jsem obydlela hned ten večer. Ulehla jsem na prostornou postel a zavřela jsem oči.

(k této pasáži doporučuji pustit tuto písničku: Cold- Jorge Mendez (Saddest Piano & Violin Instrumental"    ;))

Stála jsem v noci uprostřed ulice. Jediný zdroj světla byly pouliční lampy. Všude panovalo zneklidňující ticho, které se doslova zarývalo pod kůži. I přes letní měsíc byla noc chladná. Jen jsem tam stála a tupě zírala před sebe. Mou pozornost ovšem přilákali v tomto tichu nepřeslechnutelné kroky. Pomalu jsem se otočila. Stála tam moje máma. ,,Mami!" vykřikla jsem šťastně. Hnaly se mi slzy do očí, jak dlouho jsem ji neviděla a jak moc mi chyběla. Rozběhla jsem se k ní, abych ji objala. On mě ovšem s naštvaným obličejem odstrčila. ,,C-co se děje?" zeptala jsem se nejistě. ,,Ty se ptáš?!" skoro na mě zařvala. ,,M-mami?" začala jsem brečet. ,,Už se ke mně domů nevracej! Rozumíš?! Nevracej!" zařvala mi do očí. ,,A-ale." začala jsem brečet. ,,Zmizela jsi. Nechala jsi nás tu! Celou dobu ses u nás přiživovala. Nepracovala jsi! A pak zmizíš neznámo kam a v 18 si s nějakým dementem uděláš děcko!" zařvala na mě. Nebyla jsem schopna slova. Už to nebyla ta mamka, která mě ve všem podporovala. Jen jsem zarytě mlčela. ,,Došlo ti, že tě nemiluje?! Že mu na tobě nezáleží a že jsi pro něj jen hračkou. Došlo ti, že jsi nic?" zeptala se s úšklebkem. Pořád jsem mlčela. Nemohla jsem mluvit. Ta slova tak bolela. ,,Čekal jsem od tebe víc." stoupl si vedle mamky taťka. ,,Já-" rozbrečela jsem se. Začalo prudce pršel. Kapky na mě silně dopadaly. Nebyl to normální déšť. Cítila jsem se, jakoby ty kapky ve mně dělali díru. Jakoby mě ničili. Vše se v tom okamžiku rozplynulo. Kolem mě bylo černo. ,,Měli pravdu." ozval se známí hlas zezadu. Otočila jsem se. S uslzenýma očima jsem poznala Jacka. ,,Jacku." šeptla jsem bolestně. ,,Měli pravdu. Nezáleží mi na tobě. Jsi pro mě pouhá hračka. Pouze nástroj, se kterým si užiju, dokud mě to baví. Jakmile mě to ale přestane bavit, zmizím." řekl a přivřel oči. ,,Ty víš, že jsem dítě nechtěl, nechci a nebudu chtít." dodal. Už mi došlo, co tím myslí. Že odejde. Že zůstanu sama. Na všechno. Po té se tam objevili i mí kamarádi. Všichni se mi vyřvali do obličeje. Všichni, na kterých mi záleželo. I rodina. Babičky, dědové. Celá moje rodina, včetně přátel. Všichni na mě řvali. Otočila jsem se směrem k Jackovi. Jeho výraz byl prázdný. ,,Jacku...jen chci abys věděl, že mi na tobě strašně záleží." šeptla jsem a po tváři mi stekla slza. On se pohrdavě ušklíbl. ,,To mi lichotí, ale ty samé city ti neopětuju.". Tohle mě zabije. To bude můj konec. Nejspíš už mi hrabe. Ale tu bolest, kterou cítím. Nejradši bych odešla někam pryč. Zmizela ze zemského povrchu a už se nikdy nevrátila. Neviditelný nůž probodl mé srdce a vyřezal do něj hlubokou díru. Díru, která bolí víc, než jakékoli mučení. Žádná fyzická bolest se tomu nevyrovná. Nevyrovná se pocitu samoty. Pocitu, že lidi, na kterých vám záleží, vás nenávidí. A proč? Co jste tak špatného udělali? Co jsem udělala? I s vlakem jsem nenávratně zmizela? Kdyby z tama byla jednoduchá cesta, už jsem doma. Nebo z toho, že jsem těhotná? Mohla jsem tomu zabránit? Bohužel, mohla. Kdybych se hned tak nepodvolila. Kdybych  se držela. Chci odejít! Být pryč od všeho dění. Chci mít klid. Být navždy sama. Aspoň budu mít jistotu, že mi nikdo neublíží. Všichni se ale zase vrátili. Začali na mě zas řvat...Jack, rodina, přátelé. Moje milovaná morčátka mě začala nenávistivě kousat, má kočka na mě syčela a želva mě kousala do bosých prstů. Všichni mě nenáviděli. I koně, které jsem milovala, stáhli uši dozadu a nervně na mě řehtali. Začínala jsem cítit, jak odcházím...jak umírám. Vše co mě naplňovalo byl chlad, prázdnota. ,,Přeji si zemřít." šeptla jsem. ,,Přeji si zemřít." řekla jsem nahlas. ,,Přeji si zemřít!" zařvala jsem, ,,Luci...dobrý." ozval se uklidňující hlas. Je to snad bůh, který mi sděluje, že už jsem pryč od všech problémů? Nebo ďábel, který mě vítá v pekle. ,,Lucinko." šeptl mi někdo do ucha.