19. kapitola

3K 160 6
                                    

Ta mrcha hnusná!
Fuj!
Blee!
Fuj už jsem říkala?

Ta nechutně pěkná, černovlasá kráska se právě teď plazila po MÉM Nickovi!
Počkat...
Řekla jsem právě po mém?
No vlastně technicky vzato jsem si to jenom myslela ale i tak.
Je to hrozný...
Vždyť. Vždyť on přece není můj! A jenom myšlenka že si ho přivlasňuju je otřesná. Měla bych ze sebou něco dělat.
Jsem totiž divná.

Seděla mu na klíně a lehce ho hladila po vlasech, nahnutá k jeho uchu, kam mu určitě šeptala nějaká sladká slovíčka. A ne nežárlím.
Pche...
Na něho?!
Nikdy!
A on se neodtáhl! Dál si tam seděl a jedl z mísy ovoce, která tam byla postavena, hrozny. Jako kdyby mu to ani trošku nevadilo! Tak jo jsem nasraná do běla. A to, že na to ani nemám právo, žárlit, mě vytáčí ještě víc. Ne přesněji mám chuť vzít vidličku, zapíchnout jí Laře do krku a pak pomalu sledovat jak umírá.
A dost! Jdu se najíst a nehodlám si to kazit těma dvěma. Ani vystihující nadávka mě nenapadá! Grrr...

Pořádně jsem za sebou zabouchla, aby bylo jasné že jsem přišla a jak jsem doufala, ladným, vznešeným krokem jsem si šla sednout vedle Zacka a jedné mile vypadající zrzky. Ty dva jsem s přehledem ignorovala. Mile jsem se na dívku usmála a dala se s ní do řeči. Zjistila jsem že se jmenuje Tjate a je velice chytrá a pozorná. Zamilovala jsem si ji. Povídaly jsme si dlouho. O důležitých věcech u těch méně důležitých. Zasvěcovala mě do chodu smečky, ukazovala na přítomné v jídelně a představovala mi je. Ale hlavně, hlavně mi pomohla zapomenout na jistý pár hned naproti. Když jsem byla konečně plná, usoudila jsem že je čas jít za Tortem. Jen se tady stavil, vzal si jablko a hned zase odešel. Podle absence jeho trička soudím že se vrátil z arény. Rozloučila jsem se Tjatou a odcházela za holohlavcem. Samozřejmě jsem si dávala pozor, abych se těm dvoum cukrouškům nedívala do obličeje.
Přece jen mám ještě nějakou důstojnost.
Teda aspoň doufám.

Tortilius již pilně cvičil.
Na svých učednících si trénoval údery a zahříval se. Vešla jsem do arény a pod bosýma nohama ucítila jemný písek. Bylo to příjemné.
Pozorně jsem sledovala jejich pohyby. Mladší z nich měl příliš agresivní taktiku a zapomněl se vykrývat a tak s přehledem vyhrál Tort. Stačil mu jeden sek do boku, a rychlé vyražení zbraně a vítězství bylo jeho. Křikl k němu nějaké pokyny než se s konečnou platností obrátil na mě. S hlubokým nádechem jsem vypjala hruď.

,,Dorazila jsi." Zkonstatoval.
Odpovědí mu bylo pouhé přikývnutí.

,,Zavolej svého nejlepšího učně." Přikázala jsem. Když už budu Luna, tak si to rozkazování alespoň vyzkouším. Jen se otočil a zařval na další bojující dvojici jméno Gello. Okamžitě se skloněnými čepeli ukončili zápas. Jeden z nich, vysoký svalnatý se k nám blížil. Krátce střižené vlasy měl vlhké od potu, jeho chůze sama o sobě vypovídala o jeho vysokém sebevědomí. Měla jsem takovou, silnou chuť mu srazit hřebínek!
To však muselo počkat.

,,Vezměte si zbraně, meče, a zahajte boj levou rukou." Ten mladší si mě pochybovačně změřil, než se podíval zpět na Torta. Jako by čekal na jeho svolení! Holohlavec kývl a já netrpělivě zavrčela, abych vyjádřila svou nevoli. Postavili se naproti sobě do bojového postavení a lehce se uklonili. Hned poté provedl Gello první výpad. Mířil na nohy. Minul. A jeho bok zůstal nechráněný. Toho jeho protivník úskokem využil a ohnal se po jeho nechráněném místě. Skenovala jsem je. Každičký pohyb, sebemenší linii napínajících se svalů.
Tortilius byl opatrnější, rychlejší mrštnější. Zatímco učedník byl silnější, ale zato pomalejší a jaksi, duchem nepřítomný. Veškeré jeho pohyby se zdály být jaksi nesoustředěné, nebyly precizní.
Holohlavec byl v boji celou svou osobností, což také nebylo úplně dobře, vždy bylo lepší si nechávat jakýsi nadhled. Byli jako voda a oheň.
Každý úplně jiný, přesto měl mentor stále určitou výhodu v dlouholeté technice, avšak oba byli tak předvídatelní. Stačila chvíle pozorování a hned bylo naprosto jasné jaký bude jejich další krok.

,,Gello soustřeď se, zapoj boky! Měň taktiky! Torte schlaď si hlavu, přemýšlej, nad tím jak ho porazíš, tohle nemá být pouze akce a reakce. Mysli!" Pomalu jsem je obcházela a kontrolovala každý jejich pohyb, někdy jsem je opravila, nebo po nich křikla další radu. A oni kupodivu poslechli. Nakonec přece jen, jak bylo od začátku jasné, vyhrál mentor.

,,Dobrá a teď na mě zaútočte oba!" Byl to riskantní krok, který jsem potřebovala provést hned z několika důvodů. Za prvé, mám-li je trénovat, musím si u nich získat respekt. Za druhé, byla to dobrá příležitost jak jim ukázat lépe jejich chyby. A za třetí, chtěla jsem se předvést.

Do ruky jsem si vzala stejné dýky, jako včera a pokynula jim hlavou. Zdráhali se. Bylo jim to vidět na očích. Nebyli schopni udělat první krok. Zbabělci. Vyrazila jsem po Tortovi a přitom, stihla provést výhružné máchnutí směrem ke Gellovi. Nedala jsem jim možnost se ani vzpamatovat a začala jsem útočit na oba dva zároveň. Holohlavec se zatím jen vykrýval, zatímco učedník již přihodil pár útočných kousků. A já předvídala. V duchu jsem viděla každičký krok, ještě než ho provedou. Pár seky jsem zbavila Gella meče a pár dalšími Torta. Hřebínek byl úspěšně sražen, tělo protaženo a nyní byla načase kritika. Začala jsem jim vytýkat jejich chyby a snažila se, aby se neurazili. Někdy totiž chlapy bývají ještě větší slečinky než ženy.
Holohlavec přikyvoval, ale učedník se zřejmě stále nedokázal smířit s faktem že ho porazila dívka. Jeho ego zřejmě dost utrpělo.

Po vyškolení jsem rozhodla že je čas jim protáhnout tělo. Sto kliků, dřepy, sklapovačky, kilometry na pásech a boxování do pytle a z mých miláčků se stala potírna. Teklo z nich skoro všude, až jsem se divila že se kolem nich netvoří slaná louže. Trvalo nám to dlouho, celé dopoledne a i kousek odpoledne. Na závěr si hoši dali mezi sebou ještě jeden zápas, než bylo cvičení dost. Byl čas na oběd.
Konečně.
Už mám hlad!


************************************


Bububu 👻👻👻
Užijte si 😆

For LunaWhere stories live. Discover now