For Luna

7. kapitola

Ne.
Ne!
Nikam nejdu prostě ne!
Líbí se mi tady a taky tady zůstanu!
Snažili se.
Opravdu se snažili.
Zkoušeli to různě.
Výhružkami, lichotkami, násilím, po dobrém i po zlém.
Neuspěli.
Protože neexistuje tvrdohlavější tvor než já.
A když jsem si umanula že tento karavan neopustím tak ho prostě neopustím. Nemohla bych ho tady přece nechat samotného, chudinku.
My si sloužíme navzájem,  já mu poskytuji společnost a on mně momentální útočiště. Navíc, na trh mě nemohou dovést v karavanu, to přece nejde!
Teda, alespoň v to úpěnlivě doufám...
Přemlouvali mě. Nejdříve lehce.
,,Mio neboj se."
,,Bude to dobrý uvidíš!"
,,Budeš mít novou rodinu!"
Promlouvali ke mně jak k psovi kterého prodávají, což mě pořádně popudilo a já se uvolila držet ten kousek nějakého výklenku, ještě urputněji.
Potom přešli k výhružkám.
,,Mio jestli okamžitě nepůjdeš dotáhnu tě tam!"
,,Mio pusť se nebo za sebe neručím!"
,,Mio vidíš tamten kus železa? Tak přesně tím tě fláknu po hlavě jestli okamžitě nepůjdeš!"
Nedbala jsem na ně a oni se uchýlili ke třetímu stupni.
Nejprve mě chytli kolem pasu a společnými silami se mě snažili odtáhnout.
Bez úspěchu.
Poté mě lehce kousli do ramene.
To jsem je ale dost nerudně upozornila že na trh vlkodlačic se musím dostat živá a že za moje maso dostanou podstatně míň.
Nakonec, zvolili tu nejhorší metodu.
Mučení toho nejhoršího vzezření.
Noční můra všech žijících bytostí.
Ztělesněné zlo.

Lechtání.

Když to zjistili, nebylo cesty zpět.
A tak jsem se svíjela smíchy, z očí mi slékaly potoky slz, nohy jsem měla pevně přimáčknuté k sobě abych si neučůrla.
Ale já statečně držela.
Ze všech svých sil jsem svírala to kovové cosi a přitom se snažila nabrat do plic alespoň trochu kyslíku.

Po nějaké době to také vzdali.

Nejdříve byli dva.
Nick a pan formální.
Poté si zavolali posilu.
Nějakýho velkýho obra a znovu se mě pokoušeli odtáhnout.
Bylo to jako pohádka o řepě.
První babička s dědečkem a už to jelo!
Pak přišel na pomoc nějaký zrzek, šedivoun, vousáč, a nakonec.
Nakonec přišla dívka.
Bloncka.
Obrovskýma, zelenýma očima se zmateně rozhlédla kolem sebe, než pohledem ukotvila na mě.
,,Proboha!" Křikla zhrozeně.
,,Co jste jí to chudince udělali?!" Obrátila se na mužské osazenstvo.
Ti se najednou tvářili nechápavě a nevinně, jediný Nick zakročil.
Naštvaně se zamračil.
,,Ell dostaň jí odsud, já už na ni nemám nervy!" Zavrčel netrělivě.
,,Dobře ale mám to u tebe bráško!"
Počkat co?!
Bratr?
Okamžitě jsem se na ně podívala a zběžně srovnala. Měli stejné oči, oba byli poměrně vysocí a i jejich lícní kosti byli téměř  identické. Jen ty vlasy mi nějak neseděly.
Otočila se na mě.
Já nasadila smutný, trpící výraz a tiše fňukla.
Super Mio! Co vlkodlak... Herečka!
,,Zlatíčko!" Zasténala a rozběhla se ke mně jako hurikán a vzápětí jsem už byla mačkána v jejím srdceryvném obětí.
Zavzlykala jsem, ale výklenek nepouštěla.
,,Já nechci, prosím že nemusím, já nechci prosím nenuť mě tam jít... Prosím!" Za tento výkon chci Oskara!
,,Broučku neboj bude to dobrý, najdeš si novou rodinu a nějakého pěkného vlkodlaka!" Utěšovala mě a zřejmě i přemlouvala.
Vzlykla jsem a zabořila jí hlavu do ramene. Očima jsem vyhledala pohled Nicka který to všechno se zjevnou nelibostí sledoval.
V očích mi ďábelsky zajiskřilo.
Uviděl to.
Ztuhnul.
,,Ell?" Zněl nervózně. 
 Na to už ale bylo pozdě, v sekundě jsem popadla nůž na kuchyňské lince co tam tak hloupě nechal ležet, otočila bloncku zády k sobě a přitiskla jí nůž k hrdlu. Ani se nestihli nadechnout a už jsem držela jednoho z nich ve smrtelném obětí. Já jí doopravdy nechtěla ublížit, ani bych to nedokázala, jen jsem se prostě odmítala smířit s faktem že budu do konce svého života někomu dělat hospodyňku. Teď jsem musela vypadat dostatečně hrozivě nato aby uvěřili že ji skutečně zabiji.
,,Já říkala ať mě nenutíš..." šeptala jsem jí do ouška, ale vím že to slyšeli všichni přítomní.
,,Teď mě Nicku necháš jít a tvá sestra přežije.." zlomyslně jsem se usmála.
Krok z levé strany. Zrzek. Ve tváři měl zoufalý výraz jako bych snad držela pod krkem jeho.
Záleželo mu na ní. A hodně.
Proč toho nevyužít?
,,Zrzku pověz, máš rád krev?" zeptala jsem se a na tváři vykouzlila psychopatický úsměv.
Zavrtěl hlavou a zbledl ještě víc než předtím.                                      
,,Protože já ano a tahle.." přiblížila jsem se hlavou k jejímu krku a zhluboka nasála její pach.
,,Tahle tak krásně voní, přeci nechceš aby zemřela tak brzy viď že ne?"
Zbělal ještě víc a hlasitě u toho polknul.
Kdyby mi to situace dovolila rozesmála bych se. Vypadal až skoro průsvitně.
Bloncka se v mém sevření zavrtěla.
,,Prosím nech mě jít." Zaškemrala a já ucítila jak mi na ruku skapalo pár jejích slz.
,,Vidíš, to je rozdíl mezi námi. Já bych raději zemřela než se vzdát své svobody a hrdosti a ty, ty už ani nevíš co to je." Zavrčela jsem.
,,Všechny vlkodlačice jste stejné, poddajné ovečky ve stádě, jdoucí poslušně za alfou. Za svým pasytýřem. Maličká ovečko."
,,Ale já jsem pořád vlkem, a víš co vlci jedí? Ovečky." Doufám že to znělo aspoň tak hrůzostrašně jako v mé hlavě.
,,Mio přísahám jestli jí ublížíš, zabiju tě." Teda, Nikita se ozvala.
Starostlivý bratříček.
Zněl nasraně na nejvyšší obrátky.
Asi si říkal jestli to se mnou prostě nevzdá, je to ale alfa.
Kdyby ukázal že ho zkrotila malá holka. Já. Ztratil by respekt a někdo by se ho pokusil vyzvat na souboj o jeho smečku.
Kruté? Možná.
Ale takový je život.
Zvlášť ten vlkodlačí.
Pomalu jsem se i s blonckou postavila.
Neprotestovala, jen tiše zafňukala.
Udělala jsem první krok pronásledována několikati, ostřížimi pohledy. Zavrtávaly se do mě jako dýky, skoro to až bolelo.
Když jsem to ucítila.
Ne.
Teď ne!
Prosím ne!
Prosím!
Cítila jsem jak se má duše pomalu dostává z těla.
Mé sevření povolilo.
Okrajově jsem vnímala chladné ostří přitisknuté na mém krku.
Poslední co jsem uviděla byly dvě velké, uslzené, zelené oči.
Poté se mi protočily panenky vzhůru a těm zeleným očím se naskytl výhled na mé bělostné bělmo.
Moje duše pomalu opouštěla tělo.
Lidé tomu říkají umírání.
Má fyzická schránka, jakoby vzplanula.
Byla všude, ta bolest.
Agónie.
V tak obrovském a nehorázném množství že by to žádná žijící bytost neunesla. Uvědomomovala jsem si něčí křik.
Řev šílený, nelidský.
Křik umírajícího.
Můj křik.

************************************

Bububu👻👻👻
Omlouvám se za chyby 😞
S tímhle dílem nejsem spokojená takže kdyby se i vám nelíbil nedivím se vám😕