Podivuhodně pravdivý příběh mudlovské čarodějky

A pak že kouzla neexistují

Když mám všechnu práci konečně hotovou, padnu do postele.

Natáhnu ruku a vezmu si z poličky nad postelí jednu ze sedmi nejúžasnějších knih, co mám.

Dnes je na řadě znovu Kámen. Ležím na posteli, čtu si, usmívám se a přemýšlím nad charakteristickými vlastnostmi nejdůležitějších postav.

Možná je to jen můj názor, ale Potterovo neustálé obviňování zmijozelů mi přijde, no.... trošku až hraničící s paranoiou.

V tomhle by si se Severusem Snapem měli potřást rukou. Co se týče vzájemného obviňování, jsou tihle dva nepřekonatelní.

Povzdechnu si. Kouzla. Muselo by být úžasné žít ve světě kouzel. Vždycky, když začnu mluvit o kouzlech, máma začne říkat, že kouzla přece neexistují.

Proč to říká? Snít přece může každý.

"Chtěla bych tam žít," vydechnu pro sebe a pokračuju ve čtení.

Právě když se dostavám k části, kde Hermiona seznamuje ostatní s tajemstvím stropu ve Velké síni, uvědomím si, že jsem obličejem úplně nalepená na knize.

Pokusím se hlavu oddálit, ale kupodivu to vůbec nejde. Místo toho se nakláním pořád víc.

Když se přede mnou otevře v knize okno, přidám si jak Harry Potter, který se propadl do vzpomínek Toma R. Radlea.

To je moje poslední myšlenka než se propadnu do temnoty.

............................................................................................................................................

Přistání je tvrdé, a když se rozhlédnu, zjistím, že se nacházím v díkybohu prázdné Velké síni.

Tedy skoro prázdné. Uvnitř je jen muž, při pohledu na nějž zalapám po dechu. To je on, ta nejlepší postava ze všech. Živá a zdravá stojí přede mnou.

Rozjede se ke mě a černý plášť za ním vlaje.

"Ty jsi ta navíc, co má dnes nastoupit?"

"Cože?" podivím se.

"Dneska ráno o tobě někdo poslal anonymní zprávu. Máš dneska nastoupit do prvního ročníku."

"To asi nepůjde, vždyť nemám žádné věci a kromě toho, je mi osmnáct."

"Nevypadáš tak."

Podívám se na sebe a má pravdu. Omládla jsem, vypadám fakt na jedenáct let.

"Jdi do vedlejší místnosti a počkej tam na ostatní prváky. Jo a mimochodem, jak se jmenuješ, to v tom dopisu nebylo a my tě potřebujeme zařadit do seznamu."

"Rosalie," vyhrknu okamžitě a pak teprve přemýšlím jak mě zrovna tohle jméno mohlo napadnout jako první, ale něco uvnitř spokojeně přede a říká, že to je správně.

"A příjmení?" pousměje se a já vím, že ví, že si to vymýšlím.

Rozhlédnu se kolem a zrak mi postupně spočine na všech kolejích vlajkách. Jako poslední se podívám na zelenostříbrnou vlajku s obrázkem hada.

Pousměju se taky a odpovím mu. Při vyslechnutí mé odpovědi mu zacukají koutky úst.

"Snake. Jmenuju se Rosalie Snake."

Mimochodem, obrázek v médiích je můj budík, který jednoho krásného dne začal chodit pozpátku. No tak ať mi sakra nikdo neříká, že kouzla neexistujou.
Bellatrix9599