Truhla s city

Věř nepříteli svému

  Inspirace jsem měla jako nikdy. Bože, ani hádky s Rogerem mě nenahecovaly tolik k psaní jako poznávání Lokiho. Ambiciózní, sebevědomý, hrdý, záludný, škodolibý, chytrý a mazaný. Jo, lepšího záporáka jsem nikdy nenapsala. Loki mi byl skvělým vzorem. S trochou štěstí dopíšu knihu předtím, než mě zabije. To by mi mohl dopřát. Lokiho muži jednoho dne zmizeli. Až na jednoho, který mě měl stále na starosti. Na bytí vedle boha jsem si začala zvykat a aniž bych chtěla, začala jsem přijímat svůj osud. Stále jsem se však nevzdávala.
Jednoho krásného slunečného rána jsem došla do kuchyně na snídani. Ku mému neštěstí, zastihla jsem tam Lokiho samotného.
"Dobré ráno," pozdravila jsem ze slušnosti a také dost možná kvůli tomu, abych mohla i nadále provokovat. Toho dne jsem měla velmi dobrou náladu.
"Nápodobně," odvětil.
"Byl sis opět promluvit s Avengers a zbourat pár baráků a šťastně žijící rodinky připravit o auto? Ti lidé splácí hypotéky, jsi si toho vědom?" zeptala jsem se, když se se usadila u malého stolu vedle něj. Nezaujatě ke mně zvedl svůj pohled.
"Pojďme si zahrát hru. Slyšel jsem, že tohle na asgardské děti platí. Mohlo by to tedy fungovat i na vzrostlou Midgarďanku," navrhl Loki sarkasticky s úšklebkem. Takže i Loki byl nalazen na stejnou vlnu.
"Ale já miluju hry!" zvolala jsem, čímž jsem přistoupila na jeho divadlo.
"Výborně. Zkus zavřít ústa a já se budu věnovat své práci. Kdo z nás to vydrží déle, vyhrál a za odměnu si vezme kus toho delikátního koláče, co je ve spižírně, hm?" Tak dobře podaný sarkastický návrh jsem neslyšela opravdu dlouho. Málem bych mu začala tleskat.
"Tohle ti není podobné," vytkla jsem a ukousla jsem banánu.
"Co myslíš?" zeptal se již opět znuděně, když se prohraboval složkou.
"Jsi bůh lsti, lží a kdoví čeho. Měl by z tebe jít respekt, úcta. Chápeš, měla bych tě vidět a v ten moment by mě mělo přepadnout nutkání klanět se ti." Tak nějak jsem si totiž bohy představovala.
"Nezakazuji ti to," podotkl s pomenším úsměvem na tváři. Ještě mu mé kecy přijdou roztomilé... to tak.
"Co?"
"Klanět se."
"No jasně. Hele, Loki, zkrátka nemáš ten šarm, nemám chuť padnout před tebou na kolena a uctívat tě." Očima mu prosvištělo něco, co jsem dávno vídávala i u Rogera. Tu hravost, se kterou si mě prohlížel. Ten nekalý úmysl v jeho očích. Nasucho jsem polkla. Loki si mého počínání však všiml a zcela jistě záměrně si položil loket na opěradlo mé židle, díky čemuž se ke mně naklonil.
"A co přesně bych musel udělat, abys přede mnou padla na kolena?" optal se a tázavě přivřel oči. Hrál si se mnou. Ačkoliv jsem musela uznat, že jeho blízkost se mnou dělala divy- nevím, zda jsem se jí bála či mě přitahovala-, odmítala jsem sesypat před ním jako hromádka cukru.
"Mohl bys mě vzít ven," nadhodila jsem nenuceně. Loki se ušklíbl a odtáhl se. Paži za mými zády však nechával.
"Opravdu jsi hloupá," podotkl. Protočila jsem oči.
"No tak, jsem tady zavřená už nejméně týden. Aspoň mě pusť na zahradu. Je obehnaná zdmi, nikam neuteču." Uvědomila jsem si, že zním zoufale, čehož si samozřejmě všiml i on. Chvíli přemýšlel.
"Dobrá. Ale pokus se jen dotknout zdí a nevyjdeš ze sklepa."
"Děkuju," zazubila jsem se.

Ano. Nečekala jsem, že mě Loki doprovodí. Ale že mě doslova předhodí mému Nanny McPhee, to jsem taky zrovna nečekala. Tak jako tak, byla jsem ráda, že jsem na chvíli vypadla na vzduch.
"Nanny?" oslovila jsem svého hlídače, zatímco jsem se velmi pomalým vycházkovým tempem procházela po zahradě..
"Zmlkni a dej pokoj," odbyl mě. Můj relax však zkazit nemohl.
"To mi říká jen tvůj šéf," ušklíbla jsem se. "Ty víš o té zbrani?"
"Jaké zbrani?"
"Lokiho zbrani, kvůli které mě zabije," upřesnila jsem svou otázku. Nanny se každopádně podivně vyhýbal odpovědi za každou cenu.
"Nevím, o čem mluvíš," zopakoval po několikáté. Zastavila jsem se a otočila jsem se čelem k vysokému chlapovi, hoře svalů a cvičené opici v jednom.
"Chceš říct, že ti Loki neříká vše?" zeptala jsem se se zamračeným výrazem.
"Jsi pojistka." Ano, to jsem o něj slyšela často. Jenže to přesně jsem nebyla. Takže Loki něco zatajoval před vlastními zaslepenci.
"Nejsem pojistka," vytkla jsem a zkřížila jsem si paže na prsou. Nanny McPheeova tvář byla nečitelná, netvářil se nijak.
"Jsi pojistka." Tak tady je kámen úrazu.
"Hm, fajn." Už jsem se chystala jít nazpět, začalo být chladno a kručelo mi v břiše, když se poměrně rychlým krokem vyřítil z domu Loki. Už jsem si vybudovala reflex, instinktivně jsem se schovala za zády Nanny a tlačila jsem jej před sebou.
"Nic jsem neudělala!" volala jsem na Lokiho zpoza hory svalů. Ten už stačil projít zahradou a zastavit se u nás.
"Běž do domu a sbal jí věci," rozkázal Nanny, který bez zaváhání uposlechl. Už podle pohledu a jeho chování jsem usoudila, že Loki není naštvaný, nýbrž v pozoru, že je ostražitý.
"Stalo se něco?" zeptala jsem se téměř se starostí. Pokud je Loki neklidný, jak se mám cítit já?!
"Musíme pryč," oznámil rozrušeně, načež mě popadl za paži a vlekl mě za sebou do domu. Za mého neutuchajícího klení jsem se mu pokoušela vyvléct, ale bez výsledku.
"Loki!" hrkla jsem po něm a chytila jsem ho za rameno, čímž se mi zázrakem podařilo upozornit na sebe.
"Nemáme čas," odbyl mě a nebýt toho, že jsem ho s pomocí boží vůle přirazila zády ke vchodovým dveřím, práskla bych se mnou na zem. Sykl skrz vyceněné zuby, ale nechal se.
"A teď mě poslouchej! Vytíráš tady se mnou jako s kusem hadru! Zamykáš mě, nic mi nepovíš, lžeš mně i svým mužům... tedy muži! Co se k sakru děje a kam jdeme?!" křičela jsem mu do obličeje. Až potom jsem si uvědomila, jak slabý byl. Mimoděk jsem se starostlivě zamračila, ale dál jsem nepromluvila.
"Našli nás."
"Tebe. Proč bych měla jít s tebou?" zajímalo mě. Každá normální lidská bytost by při takové příležitosti sebrala nohy na ramena. On ode mě očekával, že dobrovolně půjdu s ním?
"Zaprvé, maličká, tohle nejsou tví přátelé. A zadruhé, i kdyby nás našli tví přátelé, co by udělali? Tu věc by z tebe chtěli dostat, což by se jim nepovedlo a ty bys zemřela tak jako tak. Nedělej problémy a já ti přísahám, že se pokusím najít jiný způsob, jak to z tebe dostat."
"Můžu ti věřit?"
"Máš mé slovo."
Loki byl rozhodně v pozici, kdy mohl a měl příležitost smlouvat. Potřeboval, abych spolupracovala a evidentně jsme měli naspěch. Proto jsem se nemohla dlouho rozmýšlet. A možná právě proto jsem prohlásila: "Dobře. Budu toho litovat, ale věřím ti." Loki dál neváhal, zatáhl mě do domu, provedl mě chodbou, načež jsme skončili v garáži, kde už auto startoval Nanny. Téměř bez odporu jsem se nechala usadit na zadním sedadle černého jaguára, kde už na mě čekal Perun. Nebyl vyděšený jako já. Jako správná kočka to měl na háku a měl jen radost a užitek z toho, že se mi může schoulit v klíně.
"Kam jedeme?" zeptala jsem se opatrně, načež jsem ochranitelsky sevřela kočku.
"To nevím," odpověděl Loki tiše. Stále byl napjatý. "Kam bys chtěla jet?" zeptal se zničehonic.
"Ani nevím, kde jsme teď. Nemůžu ti říct kam. Mohli bychom taky jet přes půl planety," uchechtla jsem se sarkasticky.
"Prostě odpověz," naléhal nervózně. 
"Benátky!"