Truhla s city

Pojistka?!

Chvíli mi trvalo, než jsem ovládla každou končetinu i zbytek těla. Už jen otevřít oči bylo přemáháním větším, než vstát ráno z postele.
"Hej, vzhůru?" ozvalo se ode dveří. Až pak jsem se rozhlédla po zašedlé vlhké místnosti s ocelovými dveřmi bez jakéhokoliv dalšího nábytku.
"Kde..."
"Spíš co," opravil mě muž stojící za dveřmi hledící skrz mřížované okénko ve dveřích.
"Co... Co se děje?" Doufala jsem v hloupý vtip Starka s účelem vyděsit mě k smrti. Vždyť i tep mého srdce by si spletli s vystoupením mistra světa ve stepování.
"Jsi rukojmí, pojistka."
"Ru-rukojmí?" vykoktala jsem. Dobře, přišel čas, aby pan Stark vyskočil zpoza dveří s úsměvem na rtech a provolával slávu mému vyděšenému výrazu. Ale nic takového se nekonalo. Vratce jsem se zvedla na nohy a popošla jsem ke dveřím. "To Loki?"
"Cink cink." Tomu chlapovi svítily oči jak modré žárovečky, ale štěstím rozhodně ne. Netrpěl-li mně neznámou nemocí či nenosil čočky, pak s ním bylo něco hodně v nepořádku. A vzhledem k událostem bych byla schopna vyvodit, že za tím stojí můj únosce.
"K čemu jsem mu dobrá?"
"Jsi pojistka," odpověděl nezaujatě, jako bych být rukojmím či nějakou pojistkou měla v popisu práce. Hm, práce... tam se tady asi nedostanu. 
"Super..."

Ve své cele jsem trávila pár dní, jen při přídělu nechutného jídla, čisté vody. Potřebu jsem byla nucena vykonávat na odporně zapáchající záchodek v rohu cely. Celé dny jsem nedělala nic jiného, než že jsem mlátila dlaněmi do betonových zdí a podlah. Navíc jsem nedostala ani nic k převlečení, tudíž jsem se trápila chladem ve špinavé košili a teplácích a o spodním prádle ani nemluvě. Jediné, čím jsem se aspoň částečně mohla schovat před zimou a vlhkem, byla plstěná deka, kterou jsem si vytrucovala po několika hodinách. Na to, že začínalo pěkně teplé jaro, byla ve sklepě zima jak v lednici. A to jsem ani nevěděla, jestli vůbec ve sklepě jsem. A Loki nikde, stejně jako má záchrana. Avengers i Shield na mě kolektivně házeli bobek. Jedno odpoledne, aspoň myslím, má trpělivost přetekla. Usadila jsem se před ocelové dveře a na truc jsem do nich mlátila dlaněmi, zdi totiž nedělaly takový randál. Netrvalo dlouho a na mé volání někdo odpověděl. Nejdřív se otevřelo okénko, ale když jsem nepřestala otravovat ani po velmi ostrých a podrobných varováních a slibech, že mi dotyčný modroočko ublíží, jelikož pan šéf alias Loki odpočívá a nepřeje si být rušen, rozletěly se i dveře.

"Konečně," vydechla jsem, ale vzápětí si mě dvoumetrový agent-hlídač přehodil přes rameno. "Heeej!"
"Chce tě vidět," zabručel obr a s mou špinavou rozcuchanou maličkostí se vydal vstříc bohu kdesi v prostorném domě. Jakmile jsme opustili suterén, spadla mi čelist.
"Ten had..." ulevila jsem si. Zatímco jsem totiž já byla držena v šedém mrazivém vlhkém prázdném prostoru, si pan šéf hověl v domě, sídle, jež by se mohlo luxusem vyrovnat Bílému domu. Od mramorových sloupů, mahagonového nábytku, lesknoucích se podlah, přes skleněné lustry a opracované sochy, k arkýřovým oknům, abstraktním obrazům a obří sedačce, dům vlastnil vše. A právě v obývacím pokoji si v mohutném křesle, jako na trůnu, hověl onen černovlasý bůžek v bílé košili a černých kalhotách. Jakmile se mé nohy dostaly na podlahu a z mého dosahu se vytratil modrooký agent, hrdě jsem se vyrovnala v zádech a povystrčila jsem bradu. Lokiho tvář jsem sotva zahlédla v televizi a při našem posledním setkání se mi lepil na záda ve své zbroji, takže nyní jsem měla dostatek místa si ho lépe prohlédnout. Kéž by to byl normální smrtelný sympaťák a ne Loki. Blízkost takového chlapa bych asi opěvovala. Jeho modrošedé oči se propíjely do mě, ale za ty dny, kdy mě držel zavřenou před takovým luxusem, jsem odmítala pohledem uhýbat. Naopak jsem mu ho oplácela s jasným vztekem. Přesto jsem byla učarovaná jeho zjevem. Jsem férová, i sama k sobě, a tak nebylo těžké si přiznat, že jeho vzhled mě přitahoval. Vysoká štíhlá atletická postava, výrazná tvář, špičatý nos a úzké rty, ostré lícní kosti a v jednom obočí více opovržení než v celém mém postoji.
"Od někoho jako ty bych čekala, že si svých rukojmí bude vážit. Popřípadě se bude snažit nenechat je vyhladovět nebo umrznout ve sklepě zámku," prolomila jsem ticho a dotčeně jsem našpulila rty.
"Prosím, pouč mně o midgardských zvycích a chování ke svým zajatcům," oplatil klidným prázdným hlasem. Bylo mi jasné, že i kdybych na něj vysypala všechny pravidla etiky včetně stolování, nic by si z mých slov nevzal.
"Nepotřebuji zámek, stačí mi funkční toaleta, sprcha, postel a čisté oblečení," zamračila jsem se. "Sic bych byla za více mnohem radši, stačilo by mi i toto," dodala jsem skromněji a shlédla jsem k děravým kalhotám. Loki se zvedl na nohy a zamířil mým směrem. Dobře, tohle jsem přepískla! Zamrkala jsem a zvedla jsem tvář k němu. Podmračeně si mě chvíli prohlížel.
"Máš pravdu, byla by škoda nechat svého zajatce podlehnout nemocem, když má to, co potřebuji," konstatoval, načež pobaveně zvedl koutek úst. "Vypadáš strašně." Au.
"Což je i částečně tvá chyba," pronesla jsem, ale povšimla jsem si, že má odvaha jaksi mizí. Čím blíž byl, tím větší štěně ze mě bylo. "Přivítala bych teplo, jídlo, které se dá jíst bez toho, aniž bych se musela křivit nechutí, a převlečení." Musela jsem se v duchu poplácat po rameni, mít takovou odvahu, nebo drzost a diktovat si podmínky vlastnímu únosci. Loki povytáhl obočí a po další chvíli se mu rty stočily do mrazivě pobaveného úšklebku.

"Ještě nějaké speciální požadavky?" optal se a založil si paže na hrudi. Očividně měl ze mě velkou srandu, ale pokud si přál nějakou ufňukanou hysterku, pletl se. Ještě mu z mého pobytu udělám peklo. "Chci svou kočku."