3 - Sen

33 4 3
                                    

Kateřina seděla na zemi vedle postele v jedné z mnoha ložnic, které se v Ústavu nacházely, a plakala. Pokoj vypadal naprosto totožně s tím, ve kterém se prve probudila a tak si ani nemohla být jistá, jestli to skutečně není ten samý.

Podlaha ji přes tenkou noční košili lehce studila a v hlavě se jí honila velká spousta otázek. Když je tedy mrtvá, proč stále cítí chlad? Proč má v krku ten nepříjemný knedlík? Netečou jí snad z očí opravdové slzy?

Hned po té, co jí Mary, s úsměvem na tváři, sdělila tu šokující těžko uvěřitelnou novinu, Kateřina propukla v trochu hysterický smích. Opravdu netušila, co si má myslet. Sedíte mezi spoustou divně oblečených lidí ve velké místnosti s veselými malůvkami na zdech, mluví s vámi žena s více než živým výrazem ve tváři, dýcháte, srdce vám napětím tluče a najednou vám sdělí, že jste vlastně zemřela a teď tu budete na věky věků žít váš posmrtný život. Jak směšné spojení dvou slov! Posmrtný život. Oxymorón, který vznikl, aby se jí mohl vysmívat!

Když tam tak Kateřina seděla v tom pohodlném, ale používáním poznamenaném křesle, a smála se na celé kolo, našly ji oči snad všech přítomných. Muži, ženy, starci i děti. Všichni na ní hleděli tímtéž chápavým a zároveň smutným výrazem. Přestala se smát. Po zádech jí přeběhl mráz. Netušila, zda něco říct. Chtěla důkaz. Ale co by ji přesvědčilo o skutečnosti toho nepěkného tvrzení?

„Vždyť přeci dýchám," vyhrkla nakonec.

Nikdo nic nenamítal, dokud ke Katce nepřistoupila žena v plesových šatech. Za ruku s sebou vedla toho malého chlapce.

„Nic není tak zlé, jak to ze začátku vypadá," řekla a něžně Kateřinu pohladila po ztuhlé tváři. Její ruka byla tak příjemně hřejivá. Dotyk ducha si Katka představovala vždy jinak. Ledově. „Mě a mého syna," ukázala na roztomilého chlapce, který se stydlivě držel máminy sukně, „zavraždil můj manžel, když jsme se vrátili z jednoho zimního plesu. Trvalo takovou dobu, než jsem si vzpomněla, co se vlastně stalo. Že mi má láska, muž, kterému jsem věřila ze všech nejvíc, vzal život. A co hůř. Připravil o něj také mého jediného syna." Ticho v místnosti dokonale dokreslovalo tu drsnou atmosféru. Klavírista ze své hlavy sňal svůj klobouk a Mary se konečně přestala usmívat. „Dřív nebo později si na svou smrt také vzpomeneš."

Hned poté ze společenské místnosti utekla.

Netušila, jak dlouho už tu tak seděla, ani nevěděla, co má dělat dál. Cítila se naprosto bezradná. Začalo se jí dělat lehce nevolno. Motání hlavy se vrátilo s daleko větší intenzitou. Mrkáním se snažila zahnat mžitky před očima. Mrtvý přeci nemůže omdlít, pomyslela si, ale pak ji temnota skutečně pohltila.

Připadala si jako ve snu. Nemohla se hýbat, ani otevřít oči, ale cítila, že leží v posteli. Slyšela kolem sebe cizí hlasy, ale opět jim nedokázala rozumět, ačkoliv se o to úpěnlivě snažila. Zkoušela se soustředit na jednotlivé zvuky, ale všechny splývaly v jeden. Cítila se být příliš daleko. Jako kdyby jí vítr od uší odtrhával jednotlivá slova. Na tváři však žádný vítr necítila. Ani lehký vánek. Vlastně vůbec nic. Snažila se vykřiknout, ale nedokázala otevřít ústa, ani vydat hlásku. Toužila zase usnout. Únava ji pomalinku odváděla zpátky.

A najednou se to stalo. Mezi směsicí hlasů zaslechla jeden známý, krásný, který se zřetelně oddělil od ostatních a naplnil její tělo až po okraj žalem.

„Katko!"

Mysl se jí zaplavila úzkostnou touhou pohnout se. Potřebovala ukázat své malé sestře, že je na živu. Že se nemusí bát. Že to nebude dlouho trvat a budou zase spolu.

Na druhý BŘEH a zpětWhere stories live. Discover now