Na druhý BŘEH a zpět

2 - Ústav pro nově příchozí

„Koukněte! Probouzí se!"

„No to byla ale ospalá duše!"

„Asi bojovnice..."

„No, každopádně je teď mezi námi."

Kateřina kolem sebe slyšela hlasy, vnímala jednotlivá slova, ale unikal jí jejich význam. Zvuky kolem jako by splývaly a pak se zase oddělovaly. Snažila se otevřít oči, ale měla pocit, že jsou slepené pořádně silným vteřinovým lepidlem. Pokusila se tedy alespoň promluvit, jenže v krku měla příšerně sucho. Netušila ani, jestli se jí podařilo otevřít ústa.

„Přineste vodu! Ztrácíme ji." Zaslechla ještě, než se opět ztratila někde na hranici mezi životem a smrtí.

Netušila, jak dlouho spala, ale když se probudila podruhé, byla konečně schopna alespoň nějakého vědomého pohybu. A co víc! Konečně otevřela oči a nad hlavou spatřila noční oblohu. Na okamžik ji to dost zmátlo, protože si jasně uvědomovala, že leží v posteli v měkkých peřinách. Po chvilce se jí zrak zostřil a zjistila, že to nad ní není nebe poseté hvězdami, ale tmavomodře vymalovaný strop ozdobený malými bílými srdíčky.

„Jsem v nemocnici?" podařilo se Kateřině vyslovit otázku. V krku cítila pálení, jako kdyby jí tam vybuchla sopka.

„Dá se to tak říct, drahoušku," odpověděl vysoce postavený hlas. S vypětím všech sil otočila hlavu na stranu, odkud přicházel. Vedle postele seděla na židli malá baculatá ženuška s rudými tvářičkami. Kdyby trpaslice existovaly, vypadaly by asi právě takhle, jen ještě o trošku menší.

„Jmenuji se Mary," představila se žena, když se jejich pohledy setkaly. Svá slova doplnila vřelým úsměvem. „Vedu tento Ústav pro nově příchozí už pěknou řádku let. Ale klidně tomu můžeme říkat i nemocnice. Většina lidí, co se tu octne poprvé, si ostatně myslí, že to doopravdy nemocnice je."

„Vodu," zachraptěla Katka místo odpovědi, ačkoliv ji hlavou proletělo milion otázek. Nejdřív potřebuje zchladit ten požár v hrdle.

Ženuška okamžitě seskočila ze židle a Kateřina si všimla, že na sobě má dlouhé bílé šaty a bílou zástěru. Vypadala trošku jako zdravotní sestra z dávných dob, chyběl snad jen bílý čepec. „Jsem to ale nemehlo!" zasmála se, když ze stolku vzala sklenici a cupitala s ní pryč z místnosti. Za okamžik byla zase zpátky.

Podala plnou sklenici Katce. „Napij se. Je to čistá voda. Nic extra, ale na probrání je nejlepší. Ostatně pak už pití nebude potřeba. Snad jen na chuť a nebo prostě pro ten pocit."

To Kateřinu zmátlo ještě víc, ale chopila se nabízené nádoby a vyklopila do sebe celý její obsah. Voda se jí zdála tak lahodná a svěží, že se zarazila a trochu hloupě zeptala: „Promiňte, ale co je to za značku? Nebo je to kohoutková?" Tím opět tu milou paní rozesmála.

„Ze studánky, ale její rozvod je po celé budově," vysvětlila jí dobrotivě. „Radím ti, abys vstávala pomalu. Mohla by se ti zamotat hlava. Některé věci nemusí být ještě dokonány. Ostatně ten Přechod chvilinku trvá. Pak přijď za námi do společenské haly, najdeš ji, když vejdeš na chodbu a odbočíš vpravo. Jsou to ty velké dveře natřené na zeleno." S těmito slovy nechala Kateřinu v místnosti samotnou a naprosto zmatenou.

Zůstala ležet ještě chvilku v pohodlné posteli a přemýšlela, nad tou zvláštní osůbkou a nad tím, kde to vlastně je. Jak se sem dostala?

Nemohla si vzpomenout, co dělala předtím, než se tu ocitla. Pokaždé, když se snažila ponořit se trochu víc do minulosti, někde vzadu v hlavě ji ostře zapíchalo. Moc dobře věděla, že se jmenuje Kateřina a že žije s rodiči a s mladší sestrou v malém baráčku na vesnici, ale ty vzpomínky jí připadaly rozmazané a neúplné.